NA SINAJI.

Jak často v samotě své hluboké

jsem o tom přemýšlel, co člověk jest,

co duše, hmota, a co jesti Bůh!

Jak každého, ty dávné záhady

do vírů bezedných mě lákaly,

a když mě závrať jala, hledal jsem

na tváři tvé, velebná přírodo,

ten snivý úsměv, jenž tak konejší.

Však na krátko vždy byl jsem skonejšen

a znova, opět marně hledal jsem,

co nikdo posud ještě nenašel,

a vlastní duch když nedal odpověď,

tu v čtení hroužil jsem se starých knih,

až přecházel mi zrak. Tak stalo se,

že jednou v noci bouřné, podzimní,

když vítr prázdným domem naříkal,

a měsíc letěl mraky jako pták,

nad divným spisem, zdolán horečkou,

nad knihou z tradic mágů složenou

jsem usnul na krátko, a divný sen,

pln toho, co jsem četl, myslil sám,

se zjevil mně tak živě, určitě,

že nikdy víc ho nezapomenu.

Mně zdálo se, na hoře Sinaji

že Mojžíše jsem viděl v onu noc,

jež byla čtyřicátá, v které bděl,

než sestoup’ dolů v poušť, by prohlásil

před lidem svým, co káže Hospodin.

A vše, co myslil, cítil, věděl jsem,

– tak ve snu bývá, – jak bych cítil s ním

a myslil s ním, jsa jím a sebou přec.

Bděl před ohněm vysoko planoucím

a šlehajícím sterým jazykem

v mrak, který visel těžce nad horou

a nízce tak, že skal se dotýkal.

V něm Jahve skryt byl zrakům smrtelným.

A Mojžíš hleděl mlčky v širý kraj,

jenž dole prostíral se. Bílá zář

jej lunná pokrývala mátožně,

a zdála se bezbarvá, bledá poušť

tak nezemská, přízraku podobná,

tak něčím jiným, než vždy bývala,

že Mojžíš ulekl se pojednou,

a nejistota, klam a smyslnost

všech našich lidských pojmů zjevily

se divně jeho duši. Otázka,

zda vskutku jest, co býti se nám zdá,

jím zachvěla a přemohla jej tak

ta neurčitost věcí, poznání,

že střemhlav s výše svatých nadšení

teď duše jeho v propast sletěla,

kde chmurná číhá, smrtná pochybnost.

Když pod horou ta zbledlá krajina

teď byla cos tak zcela jiného,

než před tím vždy, když z podob obou přec

jen jedna mohla býti pravdivou,

proč klamem nemohlo i vnitřním být,

co posud byl za boží brával hlas?

Což kdyby svět ten přec jen prázdným byl,

směs nepřátelských, slepých v boji sil?

Což kdyby snem jen bylo horečným,

co posud zdálo se mu zjevením?

Jak třásl se, že prázdný jest ten mrak,

v němž doufal, že se věčný Jahve kryl!

Krev mrazila jej v žilách, na hlavě

se vlasy zježily, a vytryskla

mu velká slza při té myšlence,

že mamem chorobného mozku byl

snad šeptající v duši onen hlas,

jenž buď se ozýval jak tichý van,

neb mocně orlím křídlem nesl jej

do výšin závratných! Že přeludem

snad lásky jeho k lidu byl ten Bůh,

jenž, domníval se, z domu otroctví

byl volal jej a celý Israel

na hrdou volnost, samo určenou?

Zřel v temný mrak a z temna němota

naň vanula jak hrozné zoufalství,

a vzkřikl zpola šílen: „Ozvi se!

Ó, promluv, Pane!“ Ticho bylo však...

„Což nejsi?“ zvolal. „Nejsi, nebo spíš?“

Hlas vyšel z mraku: „Nikdy neusnu,

a běda světu, kdybych zadříml

před časem svým na jeden okamžik!

Svět bez prodlení sesul by se v nic.“

Jak jásal Mojžíš uslyšev ten hlas!

Tak nebyl tedy klamem Jahve přec!

Až k zemi čelo sklonil, pravil pak:

„Před časem svým, díš! Přece věčným jsi?“

„Jak ty,“ děl Jahve. „Doznám proměny;

vždyť vše jí podrobeno, – jen ne On.“

Tu s podivem se Mojžíš tázal jej:

„Což nejsi Tvůrcem, Bohem jediným?“

„Jsemť,“ pravil, „stvořitelem světů těch,

jež vidět, chápat zpola dovedeš;

však nejsem víc než dechem vanoucím

z úst, kteráž nejsou, aniž dýchají.

Až dech zas vtáhnou, – věk můj pominul,

a se mnou vše, – co ve mně, tobě, vše.

Jsemť projev jedné z Jeho myšlenek,

jak lidstvo země jesti myšlenkou,

jak člověk snem jest všeho člověčství.

On ve mně jest, jak ve všemíru já –

a ty a já a vše zas bude v něm.“

„Jest tedy světlem, duší, rozumem?“

děl tiše Mojžíš, jehož mysl teď

se hroužila do hlubin myšlení

jak v moře lastura, a Jahvův hlas

mu odpověděl: „Není rozumem,

ač jeho příčinou a původcem,

ni světlem ani duší, ačkoli

jich obou jesti věčnou příčinou.“

A Mojžíš na to: „Tedy pověz mi,

ó, pověz Jeho jméno, vyslov je,

by duše moje pochopila taj!“

„To nelze,“ zněla z mraků odpověď.

„Tak čisté jest to jméno, prosté tak,

že v lidské slovo vejít nemůže.

Jen tušit možno pravdu nejvyšší!“

Tu znovu Mojžíš zamyslil se zas

tak hluboce, že něm byl, hluch a slep,

a bezdnem záhad, v které nořil se,

cos jako úsvit vstříc mu kmitalo,

kus po kuse když snímal představy,

jež tvářnost měly lidskou, s pojmutí

té pramyšlenky, která nemůže

nic společného míti s člověkem

a s žádnou bytostí, jež stvořena,

leč býti neluštěnou hádankou.

A když byl všechno lidské odňal jí,

co na ní viselo jak marný šperk

na idólu, jejž modlář zdobit chce,

tu ohlas toho jména čistého,

jež vysloviti nelze po lidsku,

se v jeho nitru ozývati jal,

ten ohlas, který k svému prazvuku

se měl, jak stín se šerý k světlu má,

a ohlas ten zněl děsuplně: „Nic!“

Bol zoufalý zas zachvěl Mojžíšem

a probudil jej z mučících ho dum;

a hleděl kolem. Oheň shasínal,

mrak byl se rozplynul. Kde Jahve byl?

Již nebyl zde, a přec byl přítomen!

Vždyť Mojžíš v sobě cítil Jej, a hle,

což nehleděl naň zdola, s pouště té,

kde ranní přísvit kouzlem mladistvým

se rozléval? Poušť velká, mlčící

svou tklivou tváří zřela k nebesům,

a duše v hmotě byla zřejmá tak,

že Mojžíš blahou cítil útěchu,

a velebil tu duši prostější,

a mnohem bližší svému původu,

než duše lidí hříchem bloudících;

a pravil si: „Jak všude Jahve jest,

a nikde přec, tak ono živé „nic“

jest také „vše“. Neb „ano“ v něm jak „ne“.

Teď s hory sejdu, čeká na mne lid,

a povím mu, co zjevila mi noc –“

Však zarazil se. „Jak to povědít,

když jasně myslit nedovedu to,

když každým slovem, v které těsnám to,

krok činím odbočný a nejistý?

Oh, každé ucho, jež mne uslyší,

dá jiný smysl slovům mlhavým,

a v šeru neurčitých pojmutí

sto nových model, tisíc, bezčetno

se zrodí vinou mého jazyka!

Ne, Jahve, s pololidskou tváří svou,

jak žije v pojmutí mých bratří dnes,

jest Bohem nejmožnějším, jediným,

a toho jedině jim zjevím teď.

Vše ostatní v své srdce pochovám!“

V tom vyšleh’ první slunce paprslek,

jak zlatý výkřik zrozeného dne,

a Mojžíš stoupal zvolna v nížinu

před čekající lid svůj Israel;

však líce zahalil dřív závojem,

by neviděli bledost zsinalou,

by na čele mu čísti nemohli,

až prohlásí, kdo Bohem jediným.