NA ŠIRÉ PLÁNI.

Tušení Prahy v dálce, ohromná pláň rovná,

azurný obzor, vrýsovaný v nebe plné mraků,

letících od západu, větru píseň bezeslovná,

monastýr ponurý a bolestný a bez zázraků...

Pláň širá, zjizvená a se smrtelným sledem tragedie,

jež jako tepem srdcí ztracených v té půdě žije.

Sad osudného umírání, velikého mlčení,

cos přízračného jako vina vlastní krve, sebezmučení...

Ambity kláštera jsou pusté, vítr stená,

kněz truchlivý se mihnul v nádvoří.

Proč má se modliti? A dálka nezastřena

výkřiky krvavými se západem slunce hovoří,

a vítr písní nářku zahaluje

ohromný hřbitov, nepřehledný osud konců zlých,

a stíny rostou jako nejtemnější thuje

do výšek nadhvězdných a mystických...

A v dálce na konci až obzoru se bělá kostelíček v háji,

k němuž se procesí za nocí ubírají

mhou legendárních stínů.

Krásnému mládenci tam kdysi z těla srdce vyrvali,

a on je sebrav do onoho kostelíčka utíkal

usmířit hříchy své a katanů svých vinu.

Obrazy svatých uvítání vstříc mu zpívali,

on vlastní srdce své Marii Panně k nohám dal –

a načež tiše umřel. Ono srdce z těla vyrvané,

v chrám donesené, ono srdce jako zázrak schované,

poutníky z dálky láká. Jdou po věčně smutné pláni

v nesvětském vzrušení a všemu pozemskému unikání.

A vítr neustává kvílet. Prostor potemněný –

jeviště boje strašného – od země k nebesům

plní se přízraky; a vracejí se sceny

skončené dávno! Temná střelba umlkla a kdosi ještě ruku zvedá –

a prapor v ní, a kdosi k zkrváceným rtům

naposled tiskne ústa umírajícího druha.

A tma a smrt a sen jak stigma zarostlé v tu zem se zdají,

a jako obřad smuteční se v dálku plazí stínu černá stuha.

Je noc. A Praha dole měsíčná a bledá

usíná tiše... Celé Čechy usínají...