NA SKÁLE HŘBITOV.

Na skále hřbitov smutný, opuštěný

tak tichý jest jak srdce v mlčení;

pod skalou řeka valí svoje pěny:

toť obraz žití v jeho proudění.

Ó jak jsem často zamyšlen zde stával

se srdcem tichým, s duší blaženou,

a dole bouřil vln zpěněných nával

a v skály bušil trojí ozvěnou.

A jindy řeka dolem tiše spěla,

v svém klínu hvězdy i stín olšiny,

leč duše má se zase bolem chvěla

a nikde spásy záblesk jediný!

Než v citu spor i v řeky píseň šumnou

se skály hřbitov shlížel něm a tich

jak stařec, který myšlénkou jat dumnou

na skálu used’ v luny paprscích.

On zřícenina! On hrob každé touhy

v červánků růže povznesl svůj kříž!

Jak ironie úsměv paprsk dlouhý

jej ozářil – a všecko ve tmách již.