Na skále.

„O zda se, vlasti drahá, opět vrátí

tvé minulosti zašlý, dávný třpyt?

Již dlouho tak ti, matko, bylo snít –

teď povstaň, povstaň – není doba spáti!“

„O nechť již vzplane, má-li opět vzpláti,

tvá sláva zas: buď zhyň naděje svit

a věčná noc pohltiž každý kmit;

buď ze svitu se hned den musí státi!“

Tak volal jsem na strmé stoje skále:

pode mnou řeky proudy valily se

kol hradů měst a dědin dál a dále –

Zachvěla skála hněvivě se v klínu,

divoce řeky pěny zčeřily se –

lid otrocký však nevzbudil se k činu. –