Na sklonku října.

Zas otevřel jsem okno z rána

a zírám snivě do zahrad.

Se staré lípy slétla vrána

a vonným vzduchem kolébána

jak podjeseně šotek živý

přes vychřadlé a pusté nivy

se spouští zvolna v tichý sad!

Kraj vhroužen ještě ve dřímotu

svým klidem srdce dojímá...

Řad klikatých a starých plotů

svým zjevem tamo, plným hrotů

se povznášeje v révy zlatě –

jak černé krajky v hnědém šatě

se ostře ze mhy vyjímá!

Hle jeseň juž, ta vnadná žena

je zde! Proč letos přišla dřív? –

Kol okna mého celá stěna

se rosou svítí operlena

a jakby cukrem posypány

nad jiřinek a aster lány

se třpytí šerem větve sliv!

Kol v kraji slyšel ani hlasu –

jest záhy ještě a vše sní...

Sad zvolna teprv ze úžasu

se probíraje – o vši krásu

zří oloupen se noci během:

květ zasut jíním jako sněhem,

a ti tam snové líbezní!

Vše ze mdloby se teprv budí:

i sad i blankyt, který čist

juž červánků plá sytou rudí,

i starý hejl, jenž nachem hrudi,

sám skřehlý, nyní v jitra kráse

tam na zdi dole vyjímá se –

jak červený a suchý list!