Na sklonku roku 1862.

Za tré dní starému roku

umíráčkem odezvoní;

Čech však dnes již – ne nad rokem,

nad bratrem však slzy roní,

nad Čechem, jenž – skvělá hvězda

na obzoru národnosti –

povolán na sklonku roku

Hospodinem do věčnosti.

Černý příkrov děsných mraků

nad zemí se rozprostírá,

vichr skučí – starý rok již

v posledním tažení zmírá.

Čechů věrných zástupové

k Volšanům se ubírají,

rodákům svým úctu jevíc,

již tak rychle umírají.

Odešla zas duše drahá,

jež tak snažně pro nás žila;

dědictví však zůstává nám:

zdařilá Čejkova díla.

Pro národ kořistil z vědy

muž, jejž jsme dnes pochovali;

slušno, bychom v památce ho

veždy slavné zachovali.

Rok za rokem v hrob se sklání,

našinci též odcházejí;

za tré duší v tomto roku

naše bolné vzdechy znějí:

Božena, Ferdinand, Josef

v věčný sen se uložili. –

Rok již hasne, Bože dopřej,

bychom v příštím šťastněj žili!