Na sklonku století.

Strašného cosi v povětří se třese,

před čímž sytá společnost tají dech,

co postrach v ní úžasným chvatem nese,

že jí slovo zmírá na bledých rtech.

To „cosi“ plíží z podzemských se skrýší,

kde horník za chléb život pozbývá,

z komínů fabrik, jež otravou dýší,

z chatek, kde bída vládne kostlivá.

Ba vniká to i ve bodáků stíny,

o něž společnost naděj‘ opírá,

až trne děsem břichopásek líný –

leč přece ještě strach svůj zapírá.

Svědomí šeptá spáchané mu hříchy,

cítí, že kvapí za ně odplata:

pak chvílí zmlká v hlase zpupné pýchy,

vyrostlé z žoku lesklého zlata.

Však vzduchem těžkým stále něco chvěje

a z mraků šlehá probuzený vztek.

Svět s tuchou tesknou čeká příští děje,

jež zplna rozvíří dvacátý věk.

Rudé strašidlo je tou silou temnou,

která vzduch plní jak třaskavý plyn.

Mně dme se hruď a zdar mu volám! Se mnou

zdraví jej každý proletářský syn.