Na sklonu let.

Sněhy kryjou moji hlavu –

sněhy mrazných, trpkých chvil!

V lásce, zápasech a hoři

na života šírém moři

unavil mne bouří kvil,

a teď rád juž ve přístavu

s lodí svou bych zakotvil!

Ztrmácena věků během

chýlí se má hlava stará

i ta hrdá šíje níž – –

však pod jejích šedin sněhem

dosud hřá to písní žehem,

dosud plá to vůní jara

jako starým vínem číš!

Dávno juž den mého žití

naklonil se k večeru –

ale i ten večer mhavý

má jak růže kolem hlavy

zlatou záři severu,

a mé snivé srdce cítí

plát v těch hvězdách, jež z ní svítí –

mládí svatou nádheru!

Hvězdy ty jak třpytné jíní

s dětstvím svitly v duši mou!

Jak jsem toužil tehdy z dáli,

v celý by mně život plály

božskou svojí velebou...

Jak jsem toužil! Ale nyní,

když chci zas, by stály při ní,

zřím jich zář – juž za sebou!