Na slovácký motiv.

Tak z hloubi znělo to, tak snivě.

Pták zakvílil na opuštěné nivě

a ticho bylo zas... Kdos kráčel za zdí.

Já viděl měsíc, kterak mračna brázdí,

a za ním šel jsem, vše kol bylo v stínu

a z dlouhých zahrad, z mýtin lesních klínu

to znělo zas tak nyvě

a konejšivě

zpět v štěstí, eden, lásky do vesny:

„Ať se ti zdávají pěkné sny!“

Lze přáti více? Sotva. Jdeme světem.

Tu na chvíli se ukojíme květem,

jenž kývá z opuštěných zahrad plotu.

Kde berem jen tu lásku ku životu,

tu sílu dál jít, kdy nám všecko vzato,

kdy místo „Ave, lásko!“ díme „Ave, ztráto!“

kdy víme o sobě jen, pouze víme,

jen sníme?

Jsme spolu, zříme věčné do vesny. –

„Ať se ti zdávají pěkné sny!“