Na smělost.

Aj, můžli dražších býti co pod nebem

Cen, můžli krašší stkvíti se ozdobou

Z věcí kterákoliv pozemských,

Muž jako ten, ty jemužs, smělosti,

Silnou rukou ráz svůj na čelo vryla,

Božskou jemužs hned srdce zanítila

Jiskrou mladistvé, líčenímby

Zhrdalo chvály mužův nedošlých.

Ohněm šlechetný tvým zahořev Kolom,

V pusté lodí svých někdy vehnal moře;

Stežnům jejich umdlévajícím

Svítila tvá pochodeň, novou vzdy

Cestu k břehům, kde ještě nekráčela

Dřív evropejská, ač zločinná noha,

Jevíc. Kdo drsnou slávy cestou

Sílil a ved hrdinných mužův krok?

V mořském velí kdo víru potápci se

Tam s živly hroznou potkati odvahou?

Horníka skalním vstříc jedům zde

Kdo zoceliv mu prsou učí jít?

Tenkrát tisíc k tvé chvále ať ozve se

Vroucích hlasův, když často nepoznalé

Své sestře odtrhnout nehodnou

Záclonu, pravdě se jmeš nebeské.

Hlasův tisíc ať ozve mu hláholem

Valným se, pravdě k vůli co proskočil

Plamen; smělosti též chovanci –

Chvála, obět nevinnou mstěcímu!

Otcův naších, ach, rozpaloval mysl

Duch někdy tvůj též, vhnízdilo dříve než

V šťastné, samostatné obydlí

Plémě cizích se loží – bojácné.