Na smrt Alžběty Mayerové,

Bledá smrti! nicli uprosyti

Nemohlo tě, abys změnila

Ukrutný svůj umysl? nabrousyti

Vraždnou kosu proč sy náhlila?

Neslyšelas muže čitedlného,

Ani dobrých matek vzdychání?

Ani syrotečka ubohého,

Ani přátel smutných volání?

Naostřenous kosu nemeškala

Přiložiti přímo k kořenu,

Lilium sy v plném květě sťala,

Smutnou spůsobilas proměnu!

Krásný kvítek na Skalickém poli

Hynul dlouho horkem zmařený,

Teď již na Modranské boží rolí

Prahne všecken na prach setřený.

Dobré matky ochránit ho ruka

Před konečným chtěla svadnutím,

Darmo! předc jen smrtedlná muka

Ranila ho stálým chřadnutím.

Nic to, nevidomá ruka boží

Poupatka prv zaštěpila v ráj,

Kdež se vonný květ jich denně množí,

Tam se zelená jim věčný máj.

Blaze jim tam, mráz jich nepokazý,

Horko sluneční tam neškodí,

Hříšné ruky zlost jich neurazý,

Skvetouc libou vůni naplodí.

Mámli tedy kvílit nad trpkostí

Losu přítelkyně pohřbené,

Bledá smrt že spíše do věčnosti

Přenesla ji, než mne, blažené?

Ach! ne, milá duše, zamračiti

Pláč můj nemá jasný v nebi den,

Mrak mé tváři má tvé vyjasniti

Slunce, stratil sem tě na čas jen.

Pokoj buď tvým unaveným kostem

Až do onoho dne slavného,

V němž já budu s tebou vzáctným hostem

Pána v slávě předůstojného.

K tobě má jen duše má vždy lnouti,

Napřed cýtíc rajské radosti,

Ach! kyž Pán chce na mne pokynouti,

Abych spíše vzletěl k výsosti.

Kdež se y mně věčná radost seje,

Tať mi vzejde s těla skažením,

Tehdáž má se duše do tvé vleje,

Uplyne když čas všem upěním.

Dotud s radostným se těšit budu

S tebou v nebesých se shlédáním,

Jist sem, že té slávy nepozbudu,

Tam tě vítat budu s plésáním.

A tam s tebou božskou rozkoš píti

Z pramene, jenž věčně poteče,

Za bolesti sladkou radost žíti,

Pan když v krásný kment mne obleče.

Z celé duše po tobě vždy touže

Osamělý chvály tvé chcy pět,

Na tvůj nasadím hrob krásné růže,

Ty se mi v nich budeš červenět.