Na smrt Antonína Jaroslava Puchmajera

Kam se dechem lichotiví snové

Děli růžované mladosti?

Jen blesk zasvítili obrazové

Duchy jímajícý radosti.

Tak se rozkoš, tak se bolest tratí,

Za vlnou se vlna ubírá,

Slunce blaženosti světy zlatí,

Krásy lesk, než mžikneš, umírá.

Tak y shrkli snové do propasti

Neprohlédné moře věčného,

Čest a krása milované vlasti,

Plody vnadné ducha krásného.

Neroznítíš k Božství Jaroslave

Vlasti zžírajícým horlením!

Nerozplašíš zatmělosti dravé

Smrt y živícým se zastkvěním!

Za Homerem tvůj duch mocný letí,

Pne se k svému bratru Horácy,

Tam se k nesmrtedlným činům světí

Oddychaje sobě po prácy.

Zde jsy obr dusýcými mraky

Ducha, nerozumu střelami,

Závisti a hanebnosti draky,

Lsti a sváru kráčel bouřkami.

Na vlast drahou hromná krupobití

Záští krásohubné sypalo,

Věčná noc a vír a vlnobití

Duchy zpitomělé svíralo.

Ani jiskra cti a rozumnosti,

Hvězda nestkvěla se naděje,

Vichr zmítajícý zmatenosti

Zavál slavných otců šlepěje.

Ještěr vylívaje jedy zmatku

V srdce křehká synů kynoucých,

S posmíváním smrtil milou matku

V lůnu bojovníků kvetoucých.

Hanba lstivá zaryla se v čela

Vznikajícých krás a jednoty,

Hrubost rozdíravá jen se stkvěla

V chrámu Bohyň v spolku slepoty.

Střely žehrání a zdrcujícý

Nesnášelivosti ostřil sok,

Mraze v květu cyty zblažujícý

Ryl meč čilé nevinnosti v bok.

V bouři veškerenstva, v mrtvé nocy

Strážce Čechů, Jaroslave! pěl

Duch tvůj bleskem krásy, hromem mocy

Opásaný s vítězy v boj šel.

Hlas se ozval zavržené líry,

Lumírův duch, Osyánův blesk

Vyhrnuje rozbožnění víry,

Krásy sladkost, obratnosti třesk.

Kouzlí divy, jímá lahodností

Mladnoucý y květy národu,

Mrtví žehravost, a vzdělaností

Upevňuje ducha svobodu.

Poušť se mění v přerozkošné ráje,

Kde co slavíčkové sladnoucý

S milenkami procházejíc háje

Prozpěvují žácy horoucý.

Vlasti živne duch, a obří lásky,

Plamen rozplozuje mocnosti,

Jako anděl vábícými hlásky

Výší mysli vřelé mladosti;

Na zábřezý věčnosti kmet plésá,

Syny s užasnutím celuje,

Že tma do propasti věčné klesá,

Kmen se národnosti zmlazuje.

Tvář se jasní veškerého kraje,

Božství blesk již žíly probíhá,

Vlasti sláva nesmrtedlná zraje,

Zpěv se s okouzlením rozlíhá.

Pán se Čechem slavným býti cýtě

Tiskne k srdcy plody moudrosti,

Rozum zdravý jako slunce svítě

Zvelebuje kouzly radosti.

Švarná Praha Puchmajera slaví,

Puchmajer zní z Krkonoských hor,

Na Šumavě oltář pocty staví

Tobě vyjasněných mužů zbor;

Čech tě korunuje s potěšením,

Vzdává miláčkovi poklonu,

Cyzyna tě líbá s podivením,

Rus se koří tvému zákonu;

Virgil sám, slyš světe! s hrobu svého

Oslavence věncem poctívá,

Vítěz nevlastenství záhubného

V blesku slávy láskou oplývá.

Tupost bledá, závist roztržitá

S požloutlými blíká tvářemi,

Ještě umírajíc hromovitá

Mračna hrnouc straší bouřemi;

Darmo vztek y zbrklých vášní jedy

Deští na květiny májové,

Darmo mrazý pitomosti ledy

V bůjném zrůstu krásy růžové;

Darmo rokliny a drsné skály

Se vším plodem zhoubné temnosti

Znova na vzdor kráse v cestě stály

Zpírajíc se světlu moudrosti;

Slunce rozumnosti v Čechách svítí,

Plaší blud, a tvoří jasný den,

Skála tuposti se boří, kvítí

Mladne, v skutek přecházý již sen.

Tak Čech smělý kroky obrovými

Zhubil hrad tmy u nás zvěčněné;

Však y člověk skutky milostnými

Stíral slzy s tváři zkalené.

Bídy rojily se do Čech s plody

Zármutku a těsné chudoby,

Zlý hlad stíhal milované rody,

Trýznil chudiny bič poroby.

Jako anděl krása člověčenství

V skrytě vytrhl otce z zoufání,

Sladil matce bídy příkořenství,

Dítkám odkryl hvězdu doufání;

Práce lehčil těšícými slovy,

Rozděluje štědře plat y šat,

Sám třel nouzy, aby mroucý vdovy

Plazýcých se dítek ztišil hlad.

Puchmírko! jev světu rozvážlivou

Laskavost a poklad moudrosti.

Ač jed tupost plila, studnou živou

Pracovitým bylas hojnosti.

Mluvte obživení nešťastnícy!

Nepříznivost meč již ztratila,

Slyšte s ustrnutím nádhernícý,

Jak je duše vlídná blažila.

„Pravý Křesťan, obraz laskavosti,

Vyhybaje cest se kroutícých,

Ach! náš otec přešed do věčnosti,

Neuslyší dítek plačícých.

Kdo nás vytře z víru nedostatků,

Vsadí čest a život za náš rod?

Ach! mou tyran ctnostnou mořil matku,

Vale na miláčky na sta psot.

Svět ji zradil, na milostné dítky

Srdcem zkřižovaným patřila,

Když je jak mráz nedotklivé kvítky

Nahota a nemoc mořila.

Který Bůh ji vyrve z vlnobití

Smrtícýho křehkou nevinnost?

Láska, hlad a vášně hromobití

Válčí zde, tam Bůh a povinnost.

Matka neviňátko k srdci tiskne,

Hrůzou mře a letí v hlubinu;

V soukromí náš otec slovo piskne,

O div! spasyl její nevinu.

Ach! můj anděl strážce! V namahání

Nestkvěla se muži naděje;

Vidím lidohubná hodování,

Trnu, jak se s námi poděje?

Dnem y nocý lítám, lidi prosým,

Na svou ukazuji nahotu;

Skály mlčí; žena mře, ach! rosým

Z očí krev, a budím štědrotu.

Hrom se sype nemilosrdenství,

Svatý pokrytec mne žene v smrt;

Slunce mého hasne náboženství,

Duši chopí zoufání co chrt,

Na smrt – v tom můj anděl strážce pudí

Z umučené duše zoufání,

Tvář se jasní, ctnost se v život budí,

Ženu mám a prácy k doufání.

Za spasení naše na věčnosti

Bůh náš Soudce otce oslaví,

Pláč a prosby bídných laskavosti

Studnu před vším světem vypraví.

Tak y muží, tak y dítky lomí

Rukama a otce volají,

Nářky jako hromy do svědomí

Mrzký lichváři! ti houkají.

Jedna slza duše spravedlivé,

Vděčné nevinnosti modlení

Více poctí ctnosti milostivé,

Než tvých divých slouhů zbožnění.

Ne jen obživených srdce věrná,

Ne jen osadníků žalosti,

Ach! všech Čechů naříkání perná

Jeví tklivých duší ouzkosti.

Osvícení muži vznešeného

Ducha ztráty želí srdečně,

Přátelé ach! bratra rozmilého

Ztratili svou duši skutečně.

Jeho za miláčky odvážení,

Znášli chlubný světe rovného?

Známost hlubokou a porážení

Slovem větrníka spitého,

Jeho přívětivé rozmlouvání,

Outlý cyt a neomylný soud,

Mocnou živost, krásy rozbírání

Vryje pilně v srdce každý oud;

Každý přítel po příteli touží

Roztomilém, po vlastency Čech,

Y své srdce bědováním souží,

Že svůj v květu sýly skončil běh;

Že snad slunce rozumnosti zhasne,

Mráz y žehravosti spálí květ.

Upokoj se Čechu! světlo jasné

Zvěčněného projde všecken svět.

Netřeba mu chlubných chrámů zdíti,

Do nebes ho vnášet písněmi,

Věčně bude krásný duch se stkvíti,

Šířit čistá sláva bouřemi,

Mládež čísti bajky s potěšením,

Panna zpívat písně vybrané,

Mudřec ódy skoumat s vytržením,

Co Čech Čechem věrným zůstane.