Na smrt básníka.

Kdo velký, zvolna z té areny světa,

host tichý, ztrácí se syt denní vřavy;

tak’s odešel a za haluzí slávy

a k hodu žití jiných roj se slétá.

Však v dálku do mlhy se halí meta,

ten, který spad’ s tvé posvěcené hlavy,

ten laur, ó pěvče, ač byl hořký, tmavý,

ten v srdcích jedině jen tobě zkvetá!

Tys jeden z posledních byl krásy kněží,

jak orel vysoko táh’s nade všemi,

kam k slunci oko odváží se stěží.

Teď s rozbitými ležíš perutěmi,

teď s kaditelnou, s věnci každý běží,

roj špačků křičeti můž – ty jsi němý.