Na smrt Františka Faustýna Procházky.

Co to vidím? čela zakalená,

Ruce spaté, oči slzýcý?

O má vlasti! proč co opuštěná

Vdova kloníš hlavu truchlícý?

Proč jak drahé perle slzy rosýš,

Tváři zkormoucené zakrýváš?

Řekni, pro koho to smutek nosýš?

Na tisýce slzý vylíváš?

O má milá vlasti! tváli sláva,

Na nížs hory doly stavěla,

Zvadla jako nedotklivá tráva,

Jak sen líchotivý zmizela?

Co jest člověk? okamžením mroucý?

Dnes sy zlaté mosty stavíme,

Krokem obrovým se kašem jdoucý,

Zejtra na hřbitově ležíme!

Každý pod nebem tvor co dým hyne,

Homer jako jeho Tersytes.

Jak smrt nelítostná okem kyne,

Klesá s Melitusem Sokrates.

Zesne Karel, vlasti otec pravý,

Jiří její mocná obrana;

Dívka růžová a mladík zdravý,

Otec outlých dítek ochrana.

Tak y Procházka náš oslavený

Z bouře na věčnost se vypravil,

Ač y od šírého světa ctěný,

Spisy věčnými se oslavil.

Jasný mudřec, básníř milostivý,

Hluboký a věrný Tacytus,

Dotřel se, že Salustyus živý

Z něho mluvil, a s ním Tulius.

S podivením ptáť se Vlach a Němec:

Jakou se to mocý opásal,

Že, co pravý Říman, cyzozemec

Krajanů svých činy rozhlásal?

Jako v medném květu včely sedí,

Leží v spisu hrdí sokové,

Sladké krásy cýtíc skoumat hledí,

Jak ho řídí Římští duchové.

Kloníc hlavu chválu rozhlašují

Před vším světem ducha krásného,

Jím jsouc poučeni oblibují

Sobě Lobkovice velkého.

Nyní výmluvný je Šlechta těší,

Již jim smělý Stránský čaruje,

Jak se stkvěli mečem Staročeší,

Jak je čistá moudrost celuje.

Tak vlast vyzdvihl v slávu nejjasnější

U cyzyny závistivé Čech,

Když svou duši v obraz nejkrásnější

Latinského zvuku mocně vdech.

Však y vznešeného ducha živost

Se jak obr v Čechách snažila,

Aby vzkřísyla, co závistivost

Bledá v hroby věčné složila.

Ostrým okem do tmy hledě kynul,

Sylná rozumnosti náprava:

Y hned Dalimil se z prachu vinul,

Starožitný obživ Pulkava.

Čeští Mudrcové rozkládali

Pilným Čechům řeči hluboké;

Pozorlivým duším povídali

Poutnícy své cesty široké.

Jiskra rozumu se vtřela v hlavy

Bludem jedovatým svedených:

Ze sna povstaly y nízké stavy,

Slyšíc hlasy předků zvěčněných.

Vlastenec se jak syn zdárný k otcy

K vlasti tiskna směle postavil,

Neb co slunce svítě mudřec z nocy

Tvořil den a Čechy oslavil.

Všudy, y co včela pracovitá

V jedu hledal skryté moudrosti,

Jeho přičiněním u nás svitá,

Muž y žák se žene k věčnosti.

K ctnosti národ veda zákon Boží

Jádrně a světle vyložil,

Láska k bližnímu se denně množí,

Na níž Krystus víru založil.

V němť y dojde duše usoužená

Bludy traplivými ztišení,

Z něho váží hlava osvícená

Moudrost, češtinu a blažení.

Slavný duch a ctitel pravdy věrný

K žádné straně srdce neklonil,

Přítel skrovnosti co lichoměrný

Slouha po slávě se nehonil.

Zhrdnuv dětinskými maličkostmi

Marné důstojnosti nežádal,

Pravou čest a slávu věčnou ctnostmi

Skutečnými sobě zakládal.

Stále bděje kráčel rychlým krokem,

Rovnou cestou k nesmrtedlnosti,

Bystrý mudřec pronikavým okem

Prohlíd žíly přirozenosti.

Veškeren svět před ním rozložený

Lůno vnitřností svých rozvinul;

Okemli kam střelil, zakalený

Jedem blud co pára zahynul.

Na vlas znal běh věku minulého,

Nikdý nejsa učeností syt,

Skoumal, kde co složil výborného

Vážný Říman, vtipný Řek a Žid.

Od starých se mistrů k novým vtělil,

Nabral moudrosti z jích studnice;

Všecky věcy probíhaje dělil

Koukol od bohaté pšenice.

Jediné tu jako zlato čistou

Obětoval ctnému vlastency,

Krásnou řečí sladě pravdu jistou

Čistil kalný rozum mládency.

Hvězda jitřní mezy učenými

Nyní náhle světlo zastřela.

Ach, což platno, že se hlubokými

Uměními duše zastkvěla?

Že y cyzozemcy putovali

Chtivě jako k Šalomounovi,

Aby divícým se okem vzdali

Poctu milostnému starcovi?

Klesla hlava světy skoumajícý,

Oněměla usta hovorná,

Zvadlo srdce lidi milujícý,

Z těla vyšla duše výborná!

Již se honosyti nebudete

Mužem velkomyslným Čechové,

Byste oslavili sebe, zvete

Nadarmo ho zemští Bohové.

Nebudeť svým milým rozkládati

Skladů věkoleté moudrosti,

Ani outlým duším otvírati

Švárný vůdce brány k věčnosti.

Zhaslo světlo, jak květ zašla naše

Rozkoš, vlasti sláva, přátel čest,

Češtino a učenosti! vaše

Duše živícý již v hrobě jest.

Proto vidím čela zakalená,

Ruce sp’até, oči slzýcý!

Proto milá vlasti opuštěná

Vdycháš jako vdova mluvícý:

„Kde jsy miláčku můj vyvolený?

Kde jsy pravdy svaté ctiteli?

Muži, každou ctností ozdobený,

Jako křištál čistý příteli?

Kam tvůj jasný pohled, duše živost,

Srdce dobrota se poděla?

S šlechetností zlatá přívětivost

Na věky se pro mne zatměla.

Již mne nepotěší zkormoucené

Slova sladce tekoucý co med;

Kráso společnosti osvícené!

Oko zkostlo, srdce tvé jest led.

Pro tě truchlí mudřec, pro tě cedí

Slzy ruce lomě sprostý lid;

Starcové a outlé dívky hledí

S pláčem na hřbitově na tvůj byt.

Pro tě celá Praha hořekuje,

V smutek každý kraj se odívá,

Zásluhy tvé světu vypravuje,

Ctnosti pevně v srdce zarývá.

Slavný duchu! naše slunce jasné!

Vlast tvá vděčná tesklí pro tebe.

Nastojte! má krásná sláva hasne,

Co jsy od nás vstoupil do nebe.“