Na smrt Františka Martina Pelcla

Slavnéholi Pelcla s šlechetnými

Čechy rozloučili andělé?

Ach! zas želím s muži upřímnými

Výborného pravdy ctitele,

Který slavně v nesmrtedlné kraje

Odebrav se z hrubé mrákoty,

Plésá blažeností oplývaje

V bytu zjasňujícý čistoty.

S hůry pravdy syn a přítel ctnosti

Bydle s nevadnými hrdiny

Hledí v dravých světů prostranosti,

V slávy blesk a šalby kaliny.

Darmo líčí svodné pochlebenství

V mrtvé poušti ráje mladnoucý,

Z syvých hrdin krásu člověčenství,

Z nepravostí ctnosti kvetoucý.

Přísná pravda v svatém rozhorlení

Trhá klamu s tváři zástěru,

Jako bleskot hasne okouzlení,

Příběh vyvozuje nevěru,

Moudrost kalnou, lstivé násylníky,

Vyhlášené Bohy v nahotě,

K kletbám odsuzuje ukrutníky,

Chrámy vystavuje dobrotě.

Tak y na živé již zdravým okem

Zhlížel v zmatenice zábřehy,

S lstí se obr potýkaje krokem

Smělým vyvedl čisté příběhy.

Ach! kdo nyní vlasti krásné činy

Z hrobů uvěčněných probudí?

Zjeví nezdárné y věrné syny,

Blyskaniny bludu zapudí?

Rozbrojů a pletek hanebnosti

Vyobrazý pravdy barvami,

Krásu cti a jasnost šlechetnosti

Zobživuje s lásky hvězdami?

Můza příběhů své zatmí čelo,

Pravda šálením se ovine,

Vzácná sprostnost ozdobí své tělo,

Z pravoty sen vábný vyplyne.

Proto vlastencové povzdychují,

Písně vystupují žalostné,

Jako mrakem nebe zakalují

Mládeže se tváři milostné;

Srdce trne muži horlivému,

Přítel slzu svatou scezuje,

S bolestí se kloně k zvěčněnému

S dítkami y hlas svůj spojuje:

Vzhlédni na nás! vzhlédni na své dítky

Duchu na výsosti bydlícý!

Požehnáním jako vlahou kvítky

Občerstvi své milé plačícý,

Jako anděl v světa zamotání,

Kráčímeli protivenstvím v bok,

Zvýši naše duchy v namahání,

Řídě putovníků mylný krok.

Když hrob kvítím vděčným vysazujem

Světíc památku tvou slzami,

Lásku, čest a slávu vypravujem

V vnadné kráse s vlasti dítkami,

S chrámu slávy patře do planiny,

Miluji, rcy, dobré duše vás!

Ozbroj láskou k vlasti švarné syny,

Probuď ctnost, a k štěstí posvěť nás!