NA SMRT JEDNÉ TKALCOVÉ

A tkajíc divy – sluch můj slyší:

zemřela za stavem v své říši.

Tak stav svůj tkalci nazývají,

jak králové v svém trůní kraji,

neb celé dny tam vysedají.

Z žen jedna, jak je hory daří,

v svém tkala mládí, ženství, stáří.

Tam v horách, plochých ňader ženy

stárnoucí u tkaní svých stavů

dny celé v práci pohříženy

jen k člunkům svážející hlavu,

zázračné, barevné své dílo

pokorně v šedivých dnech tkají,

životem vězňů umírají

ať v horách jaro, ať je bílo.

Ať slavík pěje, jabloň zkvítá,

ať v hory vábí vášeň skrytá,

je třeba žít, dát dětem jísti,

zas tkát je zaučit a přísti.

A v prostorného stavu říši,

jenž zdá se někdy síňky vyšší

a širší jako rakev tmavá,

se o duchovním přemítává,

zvlášť večer, když se sejdou temnem

duchaři bájit o tajemném.

Tak našli mrtvou – den kdy tmavne,

v té její rakve říši slavné.