Na smrt Jozefa Rautenkrance.

Zakryte své tváři Milostenky

Zblažujícý rozkošemi svět!

Jaká rána vráží na milenky

Zpěvů sladkých, že Můz Českých květ,

Krása osvícené společnosti,

Rozkoš dítek, láska outlých žen,

V máji sýly své a obratnosti

Zmizel jako lahodivý sen.

Vylívejte slzy pro srdečné

Krásy ducha Božstvím živého,

Pěte s rozkošemi zpěvy vděčné

Lásky čisté, srdce tklivého.

Ach! kdo jemnou duše nevinností

Zjeví cyty krásné milence?

K činům slavným vzbudí horlivostí

Svatou nevadného mládence?

Jako hvězda z mračen nocy syvé

Vešel v bouři záští krásný blesk;

Jako hvězdu zhaslo mračno divé,

Ach! tak milka zhubil smrti třesk.

K činům povstal obr ve své moci,

Hoře láskou k vlasti rozmilé,

Moudrost vyjasníval ctnému otcy,

Krásy vnadné dceři spanilé.

K lůnu blaženosti bystré dítky

Veda milovaný slavíček

Prozpěvoval rozsývaje kvítky,

V temnu svítil bludným měsýček,

Aby sladnoucými rozkošemi,

K chrámu nezkalené moudrosti

S chutí letíc po kvetoucý zemi

Došly nejčistější blahosti.

Valné zapuzuje mraky bídy

Zžírajícý srdce veselé

Uvedl zpěvem radost každé třídy

V spolky hromem vojny zatmělé.

Láska s vlídností se jako milá

Dcera vpiala k otcy milému,

Živost ducha tvořícýho čilá

Vykouzlila synu zdárnému

Vlasti utejrané květné ráje,

Kdežto nevinnosti ctitelé

V letu hlučném královského máje

K srdcým vřelým tiskli přítele,

Co y život, co y lahodivé

Za miláčky vsadil rozkoše,

Zvuky líbeznými duše divé,

Vznešené y spínal panoše.

Jaké Čechům pravým rozvinoval

Sklady vábné srdce vroucýho!

Zlaté věky Můzám přisliboval,

Když se osud chopil mroucýho.

Ach! již slavík sladký neprobudí

Dívky outlé k lásce nevinné,

Nevlastenství hromem nevypudí

Horlivosti vlasti povinné;

Neutiší ducha truchlícýho

V těsnu nebeskými vnadami,

Nevytrhne mládka bloudícýho

Z kalu laskavými radami;

Jak stín zmizel z lůna rozkošného

Vlasti s duchem pronikavým v sen,

Růže kveta v sadě věku májového,

Uvadl bouří, než se zmocnil den.

Ach! náš věrný ctitel neuvidí

Čechů rozhorlených radosti,

Neuslyší v hrobě mocných lidí

Zpěvu živícýho sladkosti.

Milovaný duchu! jakbys díval

S rozkoší se na věk slavený,

Kde co Homer Čechům mužným zpíval

Boje Lumir slavík zvěčněný,

Kde se srdce třáslo národností,

Duch pnul k nebi láskou horoucý,

Z příkořenství hor se statečností

Stkvělo rámě vrahy tepoucý,

Kde co nejjemnější Řek se hlásek

Ozval na perutech kouzlení,

Aby v kráse jímajícých lásek

V outlá srdce dychal blažení,

Aby svědčil zděšenému světu,

S jakou duchů živých mocností

Vlastencové v čisté slávy květu

Zmohli soky hrdé sladkostí.

Záboj budě k boji divy hřímá,

Záviš spíná srdce milostné.

Ach! náš Jozef vroucý v hrobě dřímá,

Nevšine se v zpěvy radostné.

Kvělte Můzy! zakrývejte tváře

Rozkoše a ducha lahody!

V moře nebytnosti zklesla záře

Řádné moudrosti a svobody!

Plačte Můzy! plačte za milenky

Sladkých zpěvů v písni horlícý,

Y my hořekujem Milostenky,

Zhaslať duše outlost živícý!