Na smrt knížete Karla Filipa Švarzenberka.

Čechu šlechetný a slávo naše!

Kams se od svých zabral vlastenců?

S chrámu pokojeli zrady plaše

Čistíš duchy bujných zmatenců?

Čili s hvězdy k hvězdám orel letě,

Nevšímaje sobě marnosti,

V čistějším a rozkošnějším světě

Pravý hrdina sy v blahosti

Nehynoucý lůně stavíš byty,

K vyšším činům ducha mocného

Pudě plodíš hrdinstvími cyty

Lahodnější srdce outlého?

V jasnu pocty světy probíhaje

Nekonečné živíš blažení,

Když zde ulekané smrtí kraje

Jeví srdcý vděčných toužení?

Láskať zvýšujícý vytvořila

Věčnost slávou svého milého;

Ach! smrt závistivá umořila

Jako červa muže velkého.

Což to platno, tvá že hřmícý rána

Třepíc ukrutenství ouskoky,

S trůnu Božství obra Korsykána

Svrhla v žalář s všemi otroky,

Že co Nestor myslí rozvážlivou

Řídě žehrajícý národy,

Evropu jsy uvedl málo živou

K ráji nezkalené svobody,

Že co Bohu tobě národové

Obět nesouc chrámy vzdělali,

Když tě nelítostní osudové

V květu cti a sýly odjali.

Tak se rozlíhají naříkání

V Čechách pro milého hrdinu,

Slzy věrný důkaz milování

Posvěcují každou krajinu;

Pro vlastence ctného, pro vévodu

Tesklí osvícení mužové;

Pro dobrého pána, pro hrad rodu

Stísněného plačí manové.

Jim jsa otcem, nevinnosti ctitel

Slovy vlastenskými těšil ctnost,

Oloupených dítek pevný mstitel

V šarlatě y trestal hrdou zlost.

Proto se co hovořivé dítky

K rozmilému otcy hrnuli,

Na důkaz své lásky čisté kvítky

V nekrvavý věnec vinuli,

Pána jako Boha v srdcy nesouc,

Vojnyli ho vzteky stíhaly,

Láskou starostlivou jen se třesouc

V chrám se Nejvyššího zbíhali.

Proto povstávají bědování,

Že smrt zbavila jich milého;

Ach! kdo vynahradí milování

Otce o své pozorlivého?

Bůh vás věrné přijme do náručí,

Bůh k vám v těsnu sešle anděla!

K Čechům utrápeným pověst zvučí,

Jak se jeho sláva zastkvěla.

Příběh neomylný soudce řekne,

Jaký světy zmámil divů třesk,

Budoucnost se skutečnosti lekne,

Že y cti y ctnosti zašel blesk,

Že se rozdíravé ukrutenství

Moře rozvlněné šířilo,

Moudrost, krása, řád a náboženství

Hasly, nevlastenství pířilo.

V zmatku veškerenstva, v proudu boje

Zhatil nezbitého vůdce běh,

Ztišiv střených králů nepokoje

Spial y hrdost divé vlády Čech.

Darmo věncem štěstí vítěz šálil,

Rozdvojoval bratří ouskoky,

Sevřený svět oběti mu pálil

Vysýlaje v boje otroky;

Darmo zem y nebe okrásyly

Slávu nezrušenou růžemi,

Za divem div nový vyhlásyli

Pochlebnícy lstiví po zemi;

Čest a klam, a zlato, spěch y sýla

V spolek neustupný vkročily,

Proudem valila se štěstí žíla,

Nepřízeň a zrada sočily;

V moři pomatení, v bouři hrůzy,

Když y jiskra zhasla naděje,

Švarcenberk muž v nezhrozené chůzy

Prohlížeje předků šlepěje,

V proud se hodiv vzteků sápajícých

Hromů ani lsti se neboje,

Zmařil duchů trůn se spínajícých,

Vstřelil v slávy chrám a pokoje.

Divy neslýchané rozhlašují

Světem národové živnoucý,

Že se nemožnostmi oslavují

Čechové co růže kvetoucý.

Evropu když sepiav vítěz tvrdý

Zbil y moudrosti y sýly květ,

Dvakrát povstal v mocy Čech, a hrdý

Bůh se zdrtil, osvobodil svět.

Y hned z bouře slunce blaženosti

Rozvinuje krásy kouzlícý,

Ctnost a vnady sladké nevinnosti

Vtělují se k pravdě živícý;

Pokoj mladý jako jitro v máji

S rozkošemi na zem vstupuje,

V lidnatém a růžovaném ráji

Rojícý se plesy čaruje;

Věčnost jasná otvírá své chrámy,

Moudrosti a lásky milenec

V zrůstu pocty loučí se ach! s námi,

A jde k trůnu pravdy pro věnec;

Tam se s Jaroslavem moudrým stkvíti,

S Scypionem bude radovat,

Když co Boha budou vděčně ctíti,

Y ho národové milovat.