Na smrt Marye Terezye.

Truchlí svět! Česká zazni zastaralá

Ty harfo! soudců ouskočným pohrdej

Tejráním; já tě zavrženou v prachu

K bídné chloubě v smutku nenastrojil.

Zvuč veskrz Českou osyřelou zemi,

Že více není své milé; zesnula! –

(O duši stíská to slovo!) zesnula –

V věčnost neprocytlivým snem tvrdě.

Vítězoslavné základy dobroty,

Kde z tváře bídě krůpěje stírala,

A vzteklost války krotila smířlivě,

Nesmrtedlná přešla Terezye.

Vděčně harfo zvuč z Pražského oudolí

Do budoucnosti! Jí podobné pravá

Y svattost, y ctnost před lety žádnému

Ze slovutných neměla mocnářů.

Ať Berlín pyšně se honosý rekem,

Ať mu oltářů sto tisýc nastaví,

Pejchou hrdinskou ozdobených hrdě

Ať vynáší v oblaka velkého!

Nám světější jest matka Terezye,

Ha: zdažli jen smí ten Smrtonoš světa

Tvých Čechů synů zle v krvi zmáčený?

Směleji než tato kročit v boj s smrtí?

Ustup zde strášná před hrdinským krokem

Ty sýlo! jejž Terezye v splatlivou

Koná věčnost! Skloň vítězoslávu svou

Před ní: uč se umřít a zvelebit!

Osud nestíhlé výsosti zastavil.

Svědkem v smrtedlné křehkosti šediny

Tvé; sčetlbys tu prameny truchlivých

Očí, a lkání pro Terezyi.

Vejš zazni harfo! spoj smutek s radostí!

(Neb nebeské příliš želet nesluší!)

Hle! spočtla dítky synu milostnému

Nás; on láskou řídit lid se cvíčil.