Na smrt mé drahé Matky.

Tecte z očí volných, slze hořké, tecte i hojně!

Matku želím dobrou; ji smrti rámě jalo

Ach nenadále, a trn bolný v mé zatknulo srdce.

Plačte ji outrpní! hodna-tě oželení.

Dobrota ji prostá a vlídnost šlechtily vábně,

Pilna povinností končila pouť života.

Strasti mnohé uvalil na ni osud; i mužně je nesla:

Teď je prázdna želů, navždy je uzdravena.

Upřímnou láskou vždy mě šetřila, v smutku, v radosti;

Na všem postavení mém brala věrně podíl.

Věčně ach odstraněná je nyní mé lásce učinné

Ukrutným osudem; službu jenom vykonat

Poslední, nebyloť mi dopřáno pro dálku potřebnou;

Stydnoucí celovat v odchodu usta její

Na věčnost, věrnou poslední touhu poslechnout.

Hasnoucí oči vděk jí mile zatlačiti;

Ach nedopřáno, drahé ostatky zasejpati prstí,

By hrob se zvejšil mou i také ochotou.

Teď nás hradba dělí věčná a nerozkotatelná;

Nač vzdorování mé? kleslaby síla slabá.

Nastáváť všem nám putovat tou ze světa bránou;

Spíš neb později nás smrt vyvolí za kořist.

Schránko milá ducha výtečného! tichounce spočívej.

Oslavená! k nebesům jenž tebe nesla peruť

Anjela, vzezři na nás věrné, kvílíme tě Matko!

Odňata žes ňádrům vzdýchajecím po tobě.