Na smrt Michala Instytorysa Mošovského.

Smutnou píseň zavzniž, loutno milá,

Vlasti! oblec roucho smutkové,

Obledla tvář otce ušlechtilá,

Skonal! plačte synové!

Ach! on s přehlubokou učeností

Překrásnou ctnost stále spojoval,

Plný lásky k Bohu, důvěřnosti,

V němž se stále radoval.

Věrný sluha Krysta vůdce svého,

Jeho cti a slávy hledal jen,

Chodil po šlepějích svatých jeho,

Každičký mu sloužil den.

Milý, drahý přítel človečenství,

Láskou obsahoval celý svět,

Poznav velku cenu náboženství,

Čtyřidcet je hlásyl let.

Svítil lidu světlem pravdy jasným

Zaháněje bludů mrákoty,

Stkvěl se míle živobytím krásným,

Pilen mravů čistoty.

Květu školy, cýrkve žádostivý

Štědře jměním obě fedroval, a)

Pilných žáků přítel dobrotivý,

Nuzné oděl, přechoval.

Věrná manželka ho neplakala,

Ani upřímný plod života,

Z drahého nám muže pozůstala

Moudrost jen a dobrota.

Ach! on věk svůj užitečný světu

V tiché, pracné trávil samotě,

Až y přišel k poslednímu létu

V milé živý prostotě.

Teď, hle! ostrá bledé smrti kosa

Přesekla běh jeho tichých let,

Ztratil nám se, jako ranní rosa,

Zvadnul, jako krásný květ.

Rcete vy, jenž ste ho slýchávali

Cestám božím učícýho Vás,

Zdali duše vaše neplésaly,

Když zněl jeho svatý hlas.

Rcete, s jakou vroucý horlivostí

Zlé z sna bezpečnosti vzbuzoval,

Bludné napravoval s upřímností,

Ctnostné v dobrém stvrzoval.

Rcete, kterak šíře známost čistou

Oslepenou trestal pověru,

Ukazoval k nebi cestou jistou,

Hanil, bořil nevěru.

Vypravůjte jeho svaté činy

Pozdným vnukům srdcem převděčným,

Prostež té, jenž ho kryje, hliny

Pláčem lásky srdečným.

Rcete školy, jak se radovaly

Múzy, když je naštívením ctil,

Jeho moudré řeči pronikaly

Vnitřek srdce, kostí, žil.

Pověz, jak Ti milý vzáctný býval

Instytorys, světe učený,

Jak ho krajan, cyzozemec ctíval,

Byl muž od všech vážený!

Rcete, kterak spisy učenými

Obraňoval říši Krystovu,

Cýrkev vzdělal zpěvy líbeznými,

Šířil slávu otcovu.

Tvrdí osudové! ach! proč odnímáte

Muže cýrkvi, obcy vděčného?

Jakové nám nahražení dáte

Osyralým za něho?

Kdo tak horlivě již vystříhati

Bude školskou mládež, jako on?

Kdo to smutným Prešporčanům vrátí,

Čehož strátu hlásý zvon?

Kdo tak bude nad Syonem bdíti,

Kdo tak moudře cýrkev zastávat,

Kdo tak věrně Spasytele ctíti,

Kdo nám rady podávat?

Než ach! přestaň smutné srdce lkáti,

Přej mu odpočinku milého,

Musyl, by mohl k větší slávě vstáti,

Do hrobu jít tmavého.

Ale nezůstane věčně v hrobě,

Skončí se mu tvrdý smrti sen,

Vrátí nám se v přeradostné době,

Krašší mu zas svitne den.

V nebi, kdež se rány smutných hojí,

Kde ctné láska boží oblaží,

Tam se všecky svaté duše spojí,

Tam se Bohu ukáží.

Tam, tam shlédáme se v nové slávě

S milým naším Instytorysem,

Poznáme tam cýle boží právě,

Kteréž kryje nízká zem.

Postavte mu štědří Prešporčané,

Sloup cti, sáhajícý k věčnosti,

Při němž dobrý krajan pozastane,

Probudí se k vděčnosti.

Na něj napištež: „tu lidský přítel

Leží, sluha Krystův pokorný,

Pravdy, ctnosti ustavičný ctitel,

Mudřec, křesťan výborný.

Mrtev, ale v spisých, skutcých živý,

Otec syrotků, vdov podpora,

Nadatel škol, chrámů dobrotivý,

Utištěných obora.“

Spětež tiše drahé jeho kosti,

Bděte u nich strážní duchové,

Vneste duši jeho do radosti

Svatí nebes sluhové.