NA SMRT MLADÉ DÍVKY.

Tak zašla čistá. Liliový květ

být nemůž’ čistší a skon její tišší.

Jsem nevěrcem a nevěřím v tu báj,

že shledáme se v nadhvězdné té výši,

leč jest-li kdy, dnes bodá mne to v skráni,

že na věky tak budem bez shledání.

A jest-li kdy, to dnes mi líto jest,

a jest-li kdy, dnes cítím, jak jsme malí,

co je ta širá věčnost proti nám

a co bychom si na ní vyplakali,

co přetrpíme v zoufalosti němé,

než také my si navždy ulehneme.

A dnes to cítím, než tak přeplujem

to širé moře mělkým člunem nudy

a než ten druhý, mlhou krytý břeh

nám k odpočinku podá přístav chudý,

co divých bouří nad hlavou nám slétne,

co supích spárů v srdce se nám vetne.

Ó dnes to cítím, jaký je to boj

a jaká všední, kramářská to vřava

a jaká hrůza, nad tou propastí

kdy v vzpomínkách se těžká kloní hlava,

a co nám tady skráně rve a bodá

a co nám za vše prázné žití podá.

Že dříve sami klnout musíme

hodinu těžkou svého narození,

zhrzené lásky bolest zoufalou

a světějšího nic nám tady není

a dravý smutek jako můra těžká

nám na prsou a v siné skráni mešká.

Ta žízeň po čems, co tu bez jména,

mráz odříkání, plíseň hrobů, ostny

marného snění, hloží nevděku,

smích zneuznání a dech zášti zlostný,

vzkřik zoufalý – – ó holubičko bílá,

ty ulétlá, ty’s vše to necítila.

Že bůh tě rád měl, k sobě si tě vzal,

když čistší byla’s než květ liliový

a tak jsi šla s tím vlídným pohledem,

než porušili kramářskými slovy

tvé čisté snění, holubičko snivá. –

Než sklonit hlavu, co nám chudým zbývá?