Na smrt Pana Františka Martina Pelcla.

Hodina tvá padla; rozlučují

Stvými milými tě andělé.

Slzy dobrých lidí posvěcují

Výborného pravdy ctitele.

Byl, a není; vnesmrtedlné kraje

Odebral se zhrubé temnosti;

Odměna kde pročistou ctnost zraje,

Stkví se vvěčné jasnosti.

Pravdy ctitel, přítel svaté ctnosti,

Vlasti své syn neporušený,

Jasným okem vsvětů prostrannosti

Hledí bludem nezakalený.

Mijí tma, a slunce světlo čisté

Na příběhy světa vylívá;

Pravda prošlých věků vtváři jisté

Krásu předním odkrývá.

Sláva klesá vprach, a ztmy se vine

Krása vnezkalené jasnosti;

Zlato, trůn, a marná chlouba hyne,

Příběh stojí vnahé tvářnosti.

Šelmu, byť ho jako Boha ctili,

Stavícý mu chlapi oltáře,

Podvody a vraždy zohavily,

Zděné na ctnost žaláře.

Pravda čistá vsvatém rozhorlení

Trhá šalbě stváře zástěru;

Pára mijí – ó div! tvář se mění,

Oko jasné vidí nevěru,

Katy, srdce jedem nakalená,

Národy a země hynoucý,

Místo slávy města rozbořená,

Mor a peklo horoucý.

Pravá sláva čistým bleskem světy

Proráží. Kam syvá prchla noc?

Darmo podvod hyzdí krásné květy,

Plije jed zlých protivníků moc;

Jako slunce vmilé kráse stojí

Mírná sláva světy blažícý;

Láska, srdce dobrota ji strojí,

Lidé štěstím slzýcý.

Vzpoustě světa hrdý vítěz hyne.

Kam se jeho věčnost poděla?

Jak den zštěstí národu se vine

Věčnost milostného anděla.

Šťastní lidé díky vroucý rosý,

Slávu jeví země květoucý.

Karle!*) vpaměti tě věčně nosý

Srdce protě horoucý.

Nebe plesá, nebe pravdu tobě

Čistou věčný duchu odkrývá.

Země smutnou tváří vzdychá sobě,

Slzy hořké protě vylívá.

Milá manželka, a outlé dítky

Srdcem rozdrceným kvílícý,

Vadnou jako suchem jarní kvítky,

Ktobě ruce lomícý.

Přítele, a otce laskavého,

Podpory, a vůdce hledají.

Kdožby slzy zdržel promilého?

Lidé jedným hlasem volají.

Poctivý, a dobrý srdce čisté

Krášlil mnohotvářním uměním;

Ztmy, a zbludu vyvedl pravdy jisté

Jasným jak sklo učením.

Život milé vlasti obětoval,

Dělil radost sní, y žalosti;

Krásným kvítím jazyk ozdoboval

Vypravuje předků mužnosti.

Oko tmavé slzy vycedilo

Hrozné vojny patříc naběhy;

Srdce radostí zas poskočilo

Slyšíc krásné příběhy.

Kdož nám nyní vlasti jasné činy

Nezkaleným okem vypraví?

Zbudí zesna zanedbané syny,

Příklad pravé ctnosti vystaví?

Vojny, bludů, pletek hanebnosti

Vyobrazý pravdy barvami?

Postaví chrám věčný nevinnosti,

Kluky potře hrůzami?

Jako obr potýkal sy sbludy,

Jako slunce plašil temnosti;

Vživé kníze vlasti záře, kudy

Kráčels, vyskočila moudrosti.

Každé víry zbory díky kynou,

Hajitele pravdy budou ctít.

Projdou leta, národové zhynou;

Jméno tvé se bude stkvít.

Vzhlédni nanás! vzhlédni nasvé dítky

Duchu navýsosti bydlícý!

Požehnáním, jako vlahou kvítky,

Občerstvi své milé kvílícý!

Manželce y dítkám slzy stváře

Setři, zahoj rány krvavé;

Buď jim vůdcem; bludy plaš jak záře

Zesrdce jim nepravé!

Když hrob kvítím tobě vysazujem

Světíc památku tvou slzami;

Lásku, čest a slávu vypravujem

Včisté kráse svlasti dítkami;

Shůry míle hledě dopropasti:

Miluji, rcy, dobré duše vás!

Rozniť vnaších srdcých lásku kvlasti,

Posvěť kštěstí, posvěť nás!