Na smrt Vysoce Urozené Paní Fryderyky Zmeškalové z Domanovec, rozené Jobové z Fa...

Y Ty opouštíš nás milá, dobrá duše,

Ty, jenžs s námi měla věčně žit,

V smrtelném se od nás béreš rouše,

Ach! – kyž s tebou můžem’ jít.

Jaký ortel Tebe v květě věku Tvého

Na smrt nenadále odsoudil,

Jaký případ od manžele ctného

Tak Tě rychle zapudil.

Jaká s krví Tvou Tě smutně rozloučila

Nezpytatedlně velká moc,

Proč Tě v jaře věku přikváčila

Kruté smrti tvrdá noc?

Nemohla Tě u nás déle zadržeti

Žádná v světě radost, žádná věc,

V požehnanější vlast majíc jeti,

Musylas nás nechat předc.

Aniž mohla Tebe milost rodičů ctných

S svaté k nebi cesty zrazyti,

Ani láska muže, pokrevných tvých,

Volilas jen odjíti.

Zde sy kvetla jako růže v Máji,

Pobožné sy duše těšila,

Ctnost tvá zasloužila kvésti v ráji,

Do něhožs vjít náhlila.

Líbezným tu zpěvem častos nalévala

V čitedlné srdce vesselost,

Když sy na klavíře mistrně hrala,

Ach! jak plésaval Tvůj host.

Nyní v nebi zpíváš písně nejkrásnější,

Rozlíhá se v oblacých tvůj hlas

Bohu v obět libou, nejčistější,

Kyž Tě slyším v tento čas!

Nevystihlé moudré cesty nejvyššího

Přivedli Tě v rozkošnější svět,

Života kde nejblaženějšího

Neuvadne krásný květ.

Blaze duši Tvé tam v vyšším, krašším bytí,

Blaze y zde zbořeninám Tvým,

Již se těšíš v věčném živobytí,

Zemský život jest jen dým.

Máli duše má Ti záviděti,

Žes prv, než já vešla v krásný ráj,

Ach! y já se budu jednou stkvěti

Tam, kdež věčný kvete Máj.

Tvého, ač jest smutné, nechcy oplakávat

Rozloučení netrpělivě,

Času, v němž Tě spatřím, očekávat

Budu přežádostivě.

O! zjev se mi spíše, zjev se zraku mému,

Ať se smutný duch můj potěší,

Vděčně připojí se k duchu tvému,

Vstříc mu vděčně pospěší.