Na Sněžce.

Kde Sněžky témě líbá nebes lem

a horské sníh pokrývá hřebeny,

jsem stanul, dojat hluboce a něm,

a nořil v hloubku zor svůj plamenný.

Veleba myslí chvěla minulá,

zněl v ňadru šumot dávné o slávě

a z myšlenek se jedna vypnula

jak jiskra boží v zory záplavě...

A tak tam v dumách smutně zíraje

půl v nebesích, půl české na půdě,

zaslechnu zvuky, tak jak od ráje,

když zbloudiv tón k člověku zahude.

Jak harfy struny zprva za ticha,

pak mocněj’, rychlej’ oře deptáním,

pak jako trouba u zdí Jericha

a koncem jako hromu hřímáním.

A jakby Perun, zdálo tak se mi,

své sebrav síly všecky v pluk i voj,

chtěl vojnu strhnouť v česká území:

kdo volnosť žádáš, stroj se, Čechu, stroj!

Slyš! řinkot zbraně, podkov dupoty

od krkonošských zaznívají hor,

a za vlasť matku dáti životy

v boj statisícův ubírá se sbor,

a z nové krve v divý mečů třesk

mé vlasti vzchází nové slávy lesk...