NA SOKOLSKÉ SLAVNOSTI

Seděli jsme pod verandou,

oddělení jak se patří,

v letním prachu, v letním horku

tužili se venku bratři.

Seděli jsme, hodná mládež,

chytrá mládež, zlatá mládež,

která každý pohled zvenčí

cítila jak svatokrádež.

Mluvili jsme duchaplně

o knihách a o výstavách,

každý těžký problém dávno

rozřešen byl v našich hlavách.

Každý věděl jak se chovat,

každý měl svou pravdu jistou,

žádný nebyl demokratem,

žádný nebyl šovinistou.

Každý věřil jenom sobě,

ale tonul v strachu tuhém,

aby vyšel oceněný

tímto vyvoleným kruhem.

Krásně jsem tam zapomněla

na své srdce touhou choré,

samou pýchou, samým blahem,

že vždy patřím k jeunesse dorée.