Na sonet Alfieriho, psaný před sto lety.

Co řek’ bys tomu zářný, mužný duchu,

že co jsi lkal a ždál juž před sto lety

těm, kteří lačné uklánějí rety

ku zdroji Askerskému v svatém ruchu,

je snem a přeludy, jak tvá že v hluchu

zní píseň jejich, po svobodě vzněty

že hasnou na skálu jen srdcí vsety,

neb rolničkou zní profannímu sluchu?

Tu hrdý jak byl’s, vstal bys v svatém hněvu,

a rozbil lyru plnou zvučných zpěvů,

jež v dusno doby nadarmo jen lkají;

jen zašeptal bys uloživ se k spánku:

„Já zasloužil jsem hledět do červánků,

však noc a pouta patří této láji!“