Na špici dýky, která usmrtila,

Na špici dýky, která usmrtila,

poplašně mává vrahů věrná láska

praporcem prosby. Bílým děsem bílá

sípavě úpí o milost, by nastal

den smíru s probodeným.

Na tváři mrtvého (lehká mu země!)

dychtivá utekla se naděj ve mstu

pod masku míru. Zrak si potutelně

zpod nedovřených víček razí cestu,

špehuje vražedníka.

V nicotu vkletá havěď larv a červů,

slepýších plazů, prašiviny země

se ve zmraženou náhle jakby hrůzu

lhostejně uzamkla, kde bezejmenné

a hluché vichry řvaly,

v chuchvalce rozpomínek potácivých

se sbalujíce. Netvorné a zrůdné

blaho se odvíjelo z nehostinných

zákoutí paměti, zdusané ještě

a přec už botnající

kvasnicí slepé jistoty. A náhle

larvám a červům, slepýšovým plazům,

podzemní prašivině, pozůstalé

po jakéms dávném rozkotání světů

velice dokonalých,

ječící kolmicí, z chaosu vichrů,

vyhřezla soustrast s věrným vražedníkem.

A mstivý mrtvý, který nechce smíru,

larv pastva, potutelným kochá okem

na mrší hostině se.

A kvílí krtci, červi, hrobaříci

nad vrahem příliš věrným, než by kál se.

Hlodají larvy, chrobáci a krysy

na mrtvém, který pomsty nevzdává se...

A hrůzně znetvořený

chechce se lásce křečovitě vzpiaté

na hrotu dýky, která usmrtila.

Modlitby v jíní zmražené lpí na rtech

té, která zavražděna dřív, než zavraždila,

ach, lásky vrahů věrné.