NA * * *.

Já to viděl, že to nejsou

Lilje, co ti květe v tváři,

Ani nebe, co ti z očí

modře, láskotajně září.

A přec, nebe! – vždyť jsem viděl,

Z blankytu jak těchto očí

Hříchem zpitý hled, co anděl

S nebe spadlý, často skočí;

Vyskočí a hned se skrývá

Tiše ve vestálském šláří,

Aneb rozplyne se plaše

V růžích studu v květné tváři.

V chrám když vejdeš a tě vítá

Zbožnost v šeru, v tichu svatém,

Tu jí hrdě za odpověd

Zašustíš hedvábným šatem.

A když s chóru tóny hřmějí,

Pléší, nad hříšníky pláčí:

Marné, světské myšlénky tvé

Jako bachantky tu skáčí.

A když pobožnosti anděl

Tichý ve tvou tvář si lehne:

Hned z ní zas, jak zmije z liljí,

Hříchu spícího duch šlehne.

Když tě mají obletovat

Holoubci modliteb věrných:

Vylétají ze tvé knížky

Havrani jen písmen černých.

Jdi, ty ženo bachantická,

Zpitá v bujném hříchu víně,

Jdi a zapomeň, žes dlela

V myrtovém mé duše stíně.

Bezpasá, jak Kleopatra,

Vrhlas perlu v pěnnou číši!

Ta za království tvá není,

Ta tvou stojí nebes říši.

Když se dítě modlit slyšíš:

„Andílkové, strážci moji!“

Neptá se tě něco tajně:

„Kde jsou andělové tvoji?“

A když vidíš holubinky,

An si v listí hrají: zdali

Se ti nezdá, že to ty jsou,

Jenž v tvé duši jednou hrály?

Růží keř je duše tvoje,

Na němž purpur lásky plane;

Jiní růží natrhají,

Tobě trní pozůstane.

Ty jsi žena marnotratná,

Jako královna tu vcházíš;

Ňáder perly, lásky zlato

Otrokům svým štědře házíš.

Zchudneš ale – k otroku pak,

Jenž tvé zlato nyní béře,

Přijdeš žebrat; on však zavře

Před tebou svých ňáder dvéře.