Na * *

Že jen krátké, lehké básně

V chládečku zpívám,

Jenom samé maličkosti

V Čechách rozsývám:

To mně, milý bratře v Bohu!

Za zlé pokládáš,

A, bych vznešeněj zazpíval,

Mužně nabádáš?

Zapoměl jsy, co Horác, náš

Tatínek, praví,

Když o vzrozené schopnosti

Básníka mluví?

„Valeant quid ferre, quid re-

cusent humeri“ –

Ta slova mi ujímají

Pevné důvěry!

Mé kratičké básně ještě

Tak, tak se líbí;

Pustímli se vejš, kdo, prosým!

Kdo mi to slíbí,

Že jak Ikarus křídélka

Sobě nespálím,

A do moře výsměchu se

Dolu nesvalím?

Vždyť mi muza kázala jen

Lehké písně pět’,

S věncem na čele a s skleňcy

V chládečku sedět:

Děvčatům a mládenečkům

O lásce zpívat,

A výstrahu, jako dobrý

Otec, jim dávat.

Povědit jim, jak mladosti

Mají užívat,

A jak růžovou vždy cestou

V slasti putovat.

Aby mohli y ve stáří

Z světa se těšit,

A – byť slunce zapadalo –

Milovat a pít.

Nech mne tedy, milý Jene!

Zpívat, jak umím,

Na stará kolena nic již

Se nenaučím.

A – jestli se v maličkostech

Čechům zalíbím,

Záře větší slávy bratrům

Svým nezávidím!