Na staré housle.

Když večer stíny,

v pokoj můj stele,

v samotách často

beru ty housle,

bych v jejich nachu

probudil píseň

tiše tam snící...

Mám rád ty housle,

já znám je z mládí. –

Jak starý soudruh

mluví vždy ke mě

a v jejich písni

jako bych slyšel

pohádky staré

při krbu záři,

jako bych slyšel

tu snivou hudbu

večerů jarních

v rodném svém kraji...

Jako bych slyšel

veselé písně,

jež pěly dívky

v soumraku letním

u staré kašny

ve stínu stromů

v starém tom městě...

Co my, jak děti

na stupňů kámen

usedly po hrách –

Co v loubí domů

s divnými štíty

milenců stíny

splývaly v šeru,

co báby zbožné

před sochou Panny,

(výklenek domu,

jíž věky hostil)

rozžaly světlo,

k modlitbě klekly.

A od hřbitova

táh' se dech růží,

resed a fijal – –

A z hloubí zahrad,

jež v stínech snily,

slavíků znělo

larghetto sladké...