NA STARÉ THEMA.

Kdes v dálce za horami,

kam slunce chodí spat,

na strmé, pusté skále

ční starý, pevný hrad.

Zdi mohutné a šedé

se výše k nebi pnou –

král stařičký tam chová

si krásnou dceru svou.

A v noc když den se chýlí

a kraj se tají v šer,

pod okny zámku bloudí

hoch bledý v podvečer.

Sám bloudí kol a v okna

zří denně poznovu,

zda nespatří v jich světle

stát dceru královu. –

A časy běží letem,

vše plyne jako v snách,

a v hradní kapli leží

princezna na marách.

V tom rozletí se dvéře

tak tiše, potají,

a k mrtvé hoch jde bledý

a v čelo líbá ji.

A noc jak přejde tmavá

a svitne druhý den,

u rakve mrtvý jinoch

již chladný nalezen. – –

Ó, štěstí, jež svým svitem

nás vábíš přesladce,

ty’s královská ta dcera

v té staré pohádce.

My marně hledáme tě

v své pouti nocí, dnem,

a marně z tvojí číše

pít chceme zprahlým rtem.

A někomu-li přece

tě stihnout osud přál,

proč uvadneš mu dříve,

než v náruč tebe jal?!