Na starém bojišti.

Kopá v poli, skloněn robství tíhou,

v padlých reků znesvěcených ložích,

brázdí popel dědů mnohou rýhou

pozdní pravnuk bojovníků božích.

Hroby volných smáčí robským potem,

on, ten vyděděnec jejich ducha;

neví, v čí to kosti tupým hrotem

na povel svých pánů tvrdě buchá.

V uschlé hroudě skryta lebka bílá,

v lebce osten vraženého kopí;

došlo na ni v slepém trudu díla,

parob silou hrubý nástroj vzchopí –

Rána udeřila. Jiskry hněvu

tryskly z lebky, valící se prachem.

Parob zděšen divem toho zjevu

sepjal ruce s pověrečným strachem.

Ó jen žehnej křížem zbledlé čelo,

zíraje v ty duté důlky oční,

jimiž k tobě cosi zablyštělo

záhadného z hrobové tmy noční!

Jiskra z lebky! Divná moc tu straší!

Brachu, viď, že takých lebek není?

Či snad byli padlí otci naši

jinými než naše pokolení?

Hle, též o nás dosud svět to praví,

nevěda, jak hanou tou nás chválí,

že jsou tvrdy naše české hlavy,

že jsou pevny, vzdorny jako skály!

A co hrotů zaražených věží

v lebkách po steré nám bodně ráně!

Srůstajíce s kovem jich i rezí,

polo železny jsou naše skráně.

A co zlostných rázů po vše žití

v zraněné nám témě kuje, tesá!

Ale hanba! Kladiv krupobití

přec nám jiskry z lebky nevykřesá!

Ó jsme padlí, ne však na bojišti,

v robském jhu jsme padlí na úhoru!

Lebka otců po nás hněvně blyští,

volajíc k nám: „Jenom jiskru vzdoru!

Jenom jiskru staré české pýchy,

jenom jiskru z hlav jak od ohniska!

Vždyť přec po nás, pohřbených zde v líchy,

zdědili jste lebky, z nichž se blýská!“