Na starém hřbitově.

Sem, v kout věčného spánku, zbloudila má noha.

Kol nízká, oprýskalá zeď, jež rozpadá jak hroby,

a kříže rezavé a na nich obraz Boha,

a sochy kamenné, jež s bohy pozvolna se drobí.

Žár dne v zem prahne a kosti pohozené bělí,

a mrtvá fadesa své údy klade v hřbitov líně.

Slz vyplakaných zde, však vyschlých, Smutek želí.

Vše zapoměno. Konec bolu, ctnosti jako vině.

Lhostejnost na hrobech a lhostejnost v nich o všecko se dělí!