NA STARÉM HŘBITOVĚ ŽIDOVSKÉM.

Tam venku, za zdí jen, kramářský víří ruch,

ve špíně uliček tam hnízdí hřích a puch,

a bída skrývá se a rozlézá se v Ghetto –

zde vlhká vůně trav a ticho, jakby vkleto.

Ten hřbitov prastarý zde města uprostřed

jak tmavé jezero, o kterém neví svět,

tu jak bys vlnami byl stržen ve svět jiný,

jak kámen, jezera když padne do hlubiny.

Kol spousty náhrobků ti zašlých hledí v líc,

jich písmo vtesané, znak mizí víc a víc,

a kámen na kámen se tlačí tu a tísní,

ten bílý doposud a onen pokryt plísní.

Ten stojí dosavad a druhý povalen,

a jiný za ním již se kácí z řady ven –

pár drobných kamínků naň dala čísi ruka –

ten zvětral, onen, žár jak praží na něj, puká.

A vše to zakrývá a halí moře trav,

nad spoustou kamenů se tyčí bolehlav

a všecky přerůstá... S akátem dolů chýlí

se v divých houštinách a klenutích bez bílý..

Ten kout je zapadlý a pustá mrtvých čtvrť,

však divem přírody v něm život vře, ne smrť,

hle, žena usedla si na trávník tu svěží,

ne oněch mrtvých klid, sen svého děcka střeží.

To není hřbitov již, to divoký je sad,

v nějž jakby kamenů jen divných déšť byl pad’,

kde sluha chrámový, v té opuštěné hluši,

na černých kamenech si bílé prádlo suší.

Nad bílým prachem těch, jimž nejsladčej’ zněl kov,

teď zpívá z jara pták, jenž sletí na hřbitov,

a v záři dubnové, kam pohled tvůj se stočí,

rabínské moudrosti se smějí fijal oči...