Na starém pohřebišti.

„To neřek' byste,“ děl můj hostitel,

mne odváděje vzdušnou na verandu

své villy venkovské ku černé kávě,

„že na místě tom, kde můj stojí dům,

kdys pohřebiště bylo pohanské.“

Já rozhlédl se v romantický kraj.

To malebná vám byla kotlina,

kde prostředkem se řeka vinula,

kde tiše pluly vory; skaliska

dost srázná, ošlehána vichřicí

se táhla na protějším břehu v dál.

Na břehu našem, kde teď villa stojí

a velké válcovny a cihelny,

hřbet volný táh' se zvolna vstoupaje,

jak terasy těch zahrad visutých,

o kterých bájí pověst z Ninive.

Co naproti jen holý skály basalt

jen sem tam protkán růží netřesku,

zde z půdy žírné rostly jabloně

a hrušky, slívy, višně, moruše,

až ku obzoru lnouce, nízký les

kde podával již ruku obloze.

„Jak pravil jsem,“ hostitel pokračoval,

„zde, kde můj dům, kdys pohřebiště bylo

a objeveno bylo – náhodou.

Před lety projížděje krajem tím

a seznav bystrým okem břehů tvar

i pomalý sklon stráně ku řece,

jsem levně zakoupil ty pozemky

a nejdřív cihelnu zde vystavěl,

jež posud na levo – tam pod námi –

se rudou svojí střechou rýsuje.

A dobře hádal jsem, tam naproti

jen holé skály tmí se v polokruh,

zde pěkné hlíny leží zásoby

pro staletí. Dům brzy vystavět

jsem nucen byl pro svoji rodinu,

kde žijem teď. Jak začli kopat jsme

na základy, my přišli na stopy

sta starých popelnic a trochu hloub

jsme našli jehly, kruhy bronzové

i meče zubaté a zrezavělé;

tři vitriny dnes plní v museu

hlavního města tato naše kořist,

dle soudu znalců samé rarity.

Ten nález starých bronzů, popelnic

mi zprvu zdál se věcí nahodilou,

že nepřikládal tomu váhy jsem.

Dům dostavěn a s mladou chotí svou

jsem slavně ujal vládu na své hroudě

a v krátké době Bůh nám požehnal.

Z mé primitivní oné cihelny

dnes povstal velký závod, továrna,

již zříte obrovskými komíny

čnít k nebesům tam řeky na břehu.

Nám klidně leta šinula se dál

a rostla rodina má – bohu dík!

a nepřipadlo v snu mi ani jednou,

že na hrobech já vztýčil kolébky

budoucím časům. V tomto zátiší

jsme žili leta v klidu blaženém

a děti rostly a my stárnuli.

Tu přišla těžká rána osudu,

mých dětí nejluznější urván květ

zlou chorobou kles' ve předčasný hrob.

To bylo pro nás velké neštěstí,

neb tak jsme žili v lásce pospolu,

a nezvyklí jsme byli na bolest,

že v prvních dnech se zdálo nemožným

mně jak mé ženě přestát osudu

ten útok vražedný. Náš blahý klid

se změnil náhle v pusté mlčení,

v němž skoro druhu druh se vyhýbal,

by nedotkl se jeho bolesti.

Co štěstím zvali jsme – to zmizelo

a nemoh' – nazvete to rouháním –

ni pohled na ostatní zdravé děti

a bující tu mrtvou nahradit.

Však závod zkvétal naši přes bolest

a brzy usídlil se blahobyt

do našich zdí přes všecko hoře v nich.

Tu potřeba se náhle objevila

vše rozšířit – a kopali jsme dál,

kde moh' bych stavět domky dělnické.

I kopáme a najdem ve stráni

vám sedm zachovaných popelnic

jak v polokruhu stát, je s pietou

jsme vyhrabali rukou pečlivou

a zatím na verandu postavili,

kde sedíme. Byl pozdní večer v srpnu,

já z dílen vrátil se a po večeři

jsem s dýmkou used' proti popelnicím.

Od východu se valil černý mrak

a dusno těžké bouři věštilo,

předchůdce jejíž mnohý tichý blesk

se mihl na obzoru dalekém.

Já seděl sám a dýmal ve svém smutku

a zadumal se, dům již dávno ztich',

jen z dálky temně hrom se ozýval

ve vzduchu, ozonem jenž těhotný

jak víko rakve visel nad zemí.

Nač myslil jsem? Na dceru zemřelou,

květ jabloňový, který vichr svál

tak předčasně! Můj dlouholetý bol

se ozval prudce v srdce hlubině

té bouři podoben, jež z daleka

sem táhla v majestátu posupném

po černých skalách protějšího břehu.

A jak jsem dumal, křivolaký blesk

tu řadu popelnic mi ozářil,

jež proti mně na kraji verandy

se šklebily, a tu jsem k sobě děl:

,To jistě byla jedna rodina,

již zburcovala tady motyka

z té tůně klidu, v kterém dřímaly

po staletí – ty urny větší druhých,

to byli rodiče a menších pět

jich děti, které zkosila smrt dřív.

Jak nesli asi oni takou ztrátu?

Jak nesu já ji? – Co smím žádat víc?

Já na hrobech svůj založil jsem dům,

na otců popelu jej vystavěl

a nezaleknut děsným objevem

starého pohřebiště, nový svět

jsem volal k žití z mohyl násypu.

Zde nemohlo mi plné štěstí zkvést,

ba dítě tvé tak záhy urvané

daň byla pouze ve dlaň osudu,

jež sleduje nás stále vztýčená,

za mrtvé, kterým klid jsem porušil

svou hamižností, duchem obchodním.

To bylo výkupné za mrtvých mír.‘

Snad pošetilé jsou to myšlenky

a z mozku, který týrán bolestí,

si hledá východ z ní – vy řeknete.

Leč jako muž já mohu říci vám,

že od té noci, bouří těhotné,

mír sestoup' v duši mou a smíření.

Já řek' tu sobě: ,Což jsem jediný,

jenž na hrobech své štěstí zbudoval?

To v jádru dělá každý, není pídě,

kde nebylo by nikde mrtvoly,

prach živen prachem, v nové žití vzplá

a tělo prach jsouc, v prach se rozpadne,

toť věčný života jest koloběh,

proč měl bys bouřiti se proti němu?

Tys křísil z prachu život odvážně,

snad rouhavě, když mrtvých svatý klid

jsi burcoval, proč nyní reptat chceš,

když prach za pomstu svou ždá opět prach?

Toť věčný zákon – něco za něco

a ztráta děcka tvého bolestná

jest výkupem jen za vše, co jsi získal

svou prací vytrvalou, potem svým.

Tak plně šťastný nikdo nemůž' být,

vždyť prach jsi sám, jenž k zmaru odsouzen.‘

Snad nazvete to všecko absurdností,

mně ztýrané to duše asyl jest;

teď světlá je mé dcery vzpomínka

a světlejší vždy – já se utišil

a úkoj můj se svezl na všecky,

jak sladké těchy balsám konejšivý!“

Řka, násilím jen slzu potlačil

a odešel, jakby se skoro styděl.

Já musil uznat pravdu jeho slov.