NA STARÉM ŽIDOVSKÉM HŘBITOVĚ

By Jan Opolský

Taková stinná říše. Čas

zdá se jen, že tu utkvěl as

na jakéms mrtvém bodě.

Černý bez těžce vějící

znamená tajnou směsici

vší touhy po svobodě.

Věčnost a marnost. Sen a blud.

Okamžik jimi proniknut,

který kol tebe míjí,

divné tu listí ševelí,

jako by uši slyšely

zásvětní melodii.

Dutě tu zpívá kos i drozd,

jako by rmutnou povinnost

ve službě chápal žití,

a jak by temný pláče proud

k povrchu nemoh’ proniknout,

bolesti odplaviti.

Prolnut je tady dvojí svět:

mrtvý a živý, který shléd’

mystické brány snění;

živému mrtvý nedá znát,

proč touží srdce mnohdykrát

po kráse odumření.

Tisíce mrtvých. Troucheň. Prach.

Jak by to Jahvé dlaně vztáh’

nad celým marným kmenem,

jako by chvíle plynulá

ve staré hroby vstoupila,

na vše tu zapomenem.

Svůj pije spánek Efrem kmet,

Sofar i Asaf v spoustách let,

v nicotách černých tlíce;

věčnost je ústům jejich stráž:

živého hlásku nevydáš

z údolu Smrti více.

Navždy jsou jati v hustých tmách

Séhon a Eli, Nasiach,

Elifaz, Sét a Ghuzi.

Netrestá, smrtí konejší

ve věčna zmatky vezdejší

rameno boží hrůzy.

Ukrotí bouři temných ran,

mrtvolný slehne vichru stan,

udusí zápol darmý;

hnije tu dávná krása žen,

zármutek strašný obsažen

ve jménech Thámar, Charmi...