NA STAROMĚSTSKÉM RYNKU KONCEM ROKU 1918.

Na rynk staroměstský před radnicí šedou

Svobody krev tekla rudá nad růže.

Věk jde za stoletím, za ruce se vedou –

na rynku jsou stále krve kaluže,

kroky potomků v nich nevědomě bředou,

žádný příval deště smýt jich nemůže.

Týnské dvojvěží k nim hledí v ustrnutí,

gotický k nim patří starých domů štít –

všecko zamyšleno, všecko beze hnutí,

v smutku pro Svobodu, jíž tu bylo mřít,

pro divadlo, jímž tu nepřátelé krutí

zemi té a lidu počali se mstít.

Pro stínané hlavy, pro rdoušená hrdla,

pro žen, dětí, matek usedavý pláč,

pro dlaň, která v cizím otročení ztvrdla,

pro čest panen, kterou bral jim cizí dráč,

pro psance, jež hnala z domů cháska zhrdlá,

v černé sutaně když pokynul jí štváč.

Kalich s Týna svrhli, husitského krále,

vítězné tam církve dali znamení,

na rynk postavili vprostřed opodále

vítězného sloupu, sochy kamení,

aby hlásalo i vnukům neustále,

že jsou zotročeni, že jsou potřeni...

Věky minuly. Jak přelud obrovitý

na rynku skráň vztyčil nad potomky Hus,

nad minula zjevy, bratry, nad husity,

nad symboly síly, velkosti i hrůz,

jak by hlásat chtěl, že nepohasly svity

jeho hranice ni pravdy jeho kus.

Ale proti němu stále sloup se tyčí,

zlatá socha na něm, dole andělé

meči ozbrojeni v davy lidu křičí,

co mu bělohorská vzala neděle –

a kol mlčky proudí národ holubičí,

ruce v poutech, ve jhu šíje nesmělé...

Věky přešly. České minulosti duše

zapředla se ve sny, v kámen ztrnula,

radnicí a Týnem zdvíhala se hluše

ve dny přítomnosti nové z minula –

v lidu, jenž tu za svou denní prací kluše,

jak by bez návratu, navždy usnula...

Náhle zajásání ze statisíc hrudí

rozlehlo se Prahou v staré náměstí,

že i zšedlý kámen ze snění se budí:

slyší, na bývalých místech bolesti

lidé včerejška jak ohněm citu rudí

blouzní o zítřku a jeho o štěstí.

Pouta lámou, která věky tísnila je,

zpozorovavše, že rozežral je rez,

radost nepoznaná na tvářích jim hraje,

shrbené kdys šíje nesou zpříma dnes –

bělorudý prapor nad hlavami vlaje,

jásot netlumený letí do nebes.

A kam Hus se dívá, kde se balkon zdvíhá,

s místa, na němž hlavy mečem stínali,

nad zástupy lidu, s něhož spadla tíha –

za výkřiků štěstí, blaha, pochvaly,

bez bázně, že kdesi ještě zrada číhá,

paní vystoupla a volá do dáli:

„Raduj se a plesej, Husův lide boží,

Svoboda ti vstala věky pohřbená,

místo koruny, již upletli jí z hloží,

haluz lipová ji rodná znamená,

k prosbám Komenského Bůh jí řekl: Ožij! –

deska odvalena s hrobu kamenná!...“

A lid jásal, vítal usměvavou paní,

jejíž líce tak mu sladce zářila,

májové jak slunce z jitra nade strání;

byla jako vesna kvítím spanilá,

měla řeč jak v lesích ptačí píseň ranní –

že se v očích rosa štěstí zperlila.

Radostí lid plakal, slzy hojně tekly

v půdu, mučednickou krev jež pila kdys –

objímal druh druha náhle citem změklý,

nebyl pánem, sluhou, zmizel robství rys,

že jsou bratřími zas, radostně si řekli –

a již Svobodu si vedou svoji, viz.

Rozvinuli prapor červený a bílý,

rozvinuli dávný prapor kalicha,

starou zazpívali píseň ze vší síly,

při níž žilami krev tryskem pospíchá,

branou mosteckou šli, vítr kde jen kvílí,

vyšli bělohorské pláně do ticha –

aby Svoboda tam k žití probuzená

sňala s místa bídy dávné prokletí,

aby zvolala tam ubitá kdys žena,

ve hrob uložená po tři staletí,

že se novým jarem všecko zazelená,

nad čím listopadu dáno vzúpěti.

A když úsměv její ozářil ta pole,

zase v Prahu zpátky na břeh Vltavy!

Slunce zapadlo a stíny jsou již dole –

Svobodu v svém středu, zástup stohlavý,

tisíc’hlavý, s pouty více nezápole,

v pochodní svit volá pozdrav hřímavý.

Na rynk zpátky proudí... Rána zahřímala –

týnské věže budí – srdce žene v klus – –

Sloup, jejž vítězova pýcha vznésti dala,

roztříštěn tu leží, rozbit v mnohý kus,

bleskem sražen bouří, jež se tudy hnala...

Z rynku sám se tyčí obrovitý Hus...

Sám tu roste k nebi z noci chmur a temna,

rozjásaný lid když zmohla spánku tíž –

od radnice k Týnu jen jak pára jemná

stíny minulosti vznášejí se blíž,

které clona smrti skryla přetajemná

české na Golgotě, kde jim kynul kříž...

A když vzešlo jitro, věže patří v žasu,

v udivení patří starých domů štít:

co nesmyly deště v chodu dlouhých časů,

smyla štěstí slza – krve sled je smyt,

kaluž zmizela a slunce vzešlo v jasu

na svobodný, volný, husitský zas lid...

Krev, jež tady tekla, usmířena, smyta,

na rynk stíny chmur se stále nekladou,

zmizel sloup, v němž pýcha vítězova skryta,

v radosti sem volní zástupové jdou –

nad nimi se tyčí postať obrovitá:

Hus jim ukazuje cestu za pravdou...