NA STARÝ ALMANAH.

V knih a listů veteši,

v směsi odházených cigaret,

kde jen pavouk peleší,

kam čas všechen prach svůj smet,

almanah jsem zhled.

Roků dvacet pět

přeletělo od té chvíle již,

našich mladých bolů velkou tíž

ten almanah, jejž v plísni tady zříš,

kdy roznes v svět.

Jako včely v úlu v něm

my se slétli z různých, dálných stran,

život krásným snem byl všem,

neznali jsme jeho ran,

každý odhodlán

v krásy ocean

vnořiti se bez všech průtahů,

stál tu smělý mládí na prahu,

v srdci svěžest, v mysli odvahu,

svých losů pán.

Jiskrných nás bylo hlav,

šampaňským vřel vínem vtip,

bouřnější čím citů splav

každý měl, tím líp.

Slovo létlo, šíp,

jak bys ve tvář štíp

krásnou dívku. A jak zvonil rým!

Volný, hrdý, tenkrát byl nám vším,

v změť metafor on týčil v šeř a dým

na Sněžku, Řip.

Jakých bolů hrozná tíž

rvala všecky v tísni nemalé!

Každý chtěl jen výš a výš,

mnil, že v trudu přívale

Titan na skále! –

Štěstí nestálé!

Slávu urvati chtěl každý z nás,

aby život všem byl hodokvas,

vše urvat krátkým letem na Parnass

v hře zoufalé.

Dnes tu vybledlých jmen pár

na obálce, jež vybledlá též,

zrovna jak těch ňader žár,

jež vzal moudře rozum na otěž.

Zrada, klam a lež,

o kus chleba řež,

o píď, kam bys pevně nohu vtek;

místo lásky, vznětu – záští, vztek,

a místo slávy škleb a hněvu vzkřek,

kde dlíš, kam jdeš.

Cizí jsou ta jména dnes,

čtu i dívek sladká jména v nich;

zdali aspoň lásky ples

nahradil jim křídel mladých zdvih

v ráj snů čarovných?

Mudráků však smích

přes léta až v tiš svou slyším znít:

Dítě, potlač vášeň, schovej vřelý cit,

běd žitím chvilku musíš vykoupit

sen v paprscích.

Stará knížko sedraná!

Dojat obracím tvůj žlutý list.

Všem těm hněvům Titana

jak se směje vichrů svist;

jemuž za kořist

padli ptáci z hnízd!

Darmo! Dlužno vyčkat, dále stát,

dlužno rván být, dlužno jiné rvát,

jen když může duch můj hrdý plát

a vždycky čist!