NA STARÝ KLEN

Oh, šerá koruno, staré srdce, měknoucí ptačími smíchy,

od svěžích jar prvních kolikrát ševel chladu tvého mě zlákal!

A klid mých strun býval rozzvučen... a po kvasu sníval tichý...

v mém paláci Radost hýřila... Snů teskných tam líhával zákal.

Oh, klene v zahradě za stodolou! To bylo hovorů,

když o tom všem s tebou duše má do pozdních žvatlala hodin!

Dobráku starý! Ne smaragd síní svých nahoru,

píšťalu kosí pozvals tam nahoru,

by tanec mých vizí se rozlil do ticha nejhlubších spodin.

A když průvod let dětských přešel za třesku plechových puklic,

ty to víš, čím srdce výskalo divě,

jak sladká Puberta přepadla mě, v podivné touhy se kuklíc,

ty, jenž horké jsi chladil mi čelo, pach sadu když hltal jsem chtivě!

Však teď mou lásku, mou lásku, viď, otče můj adoptivní,

pod svoje křídla vezmeš a uložíš měkce!

A na posměch světa řádům ptáci nám dají své lekce!