NA STARÝ OBRAZ LIDOVÉ MADONNY.

Obrázek Marie Panny –

kol květů nach a pyl –

jsem na skle malovaný

v svou jizbu zavěsil.

Ten starý obraz svatý

s tím rámcem zvetšelým!

Jak divně v srdci svém jatý

teď k němu vzhůru zřím.

Ó, co jsi zřela, rci mi,

ty vlídná světice,

ó, viď, jen hlad a zimy

a slzí tisíce.

Obrázku prostý z lidu,

ó, jakou těžkou, žel,

jsi porobu a bídu

v slovácké chatě zřel.

A kolik rukou v mdlobě

a kolik srdcí as

se pozvedalo k tobě

po dlouhých roků čas.

A co jsi slyšel vzdechů,

co přání stlumených,

co očí našlo as těchu

v těch milých rysech tvých!

A rodily se děti,

a staří zmírali,

co jiným v nouzi spěti

za chlebem do dáli.

A pohled první dlouhý,

jak slední v skonu sil,

tak stesku pln i touhy

vždy k tobě zabloudil.

Když ruce spjali dětem,

tvůj ukázán jim vděk,

tě dívky zdobily květem

a proutím kočiček.

Tak často chvějné světlo

zaplálo pod tebou,

co choré srdce hnětlo

cos jako upír tmou.

Na snivé Arnu řece

jsem madon viděl řad,

ta slavná díla štětce,

jež nesvál času chvat.

Leč žádné jejich líce,

ač plné dobroty,

mne nedojalo více

tak v hloubi jako ty.

Obrázku starý, prostý,

v němž neumělá dlaň

své duše dětské skvosty,

svou nebi nesla daň!

Teď v jizby mojí tichu,

kde knihy plní zeď,

ne na mou marnivou pýchu,

v mé srdce chudé hleď!

Svůj ke mně plný míru

zde skláněj obličej,

tu velkou v srdce víru

mi v těžké chvíli vlej.

Tu víru, s kterou v muce,

jež křičí v nebesa,

ten lid náš lomí ruce,

a přeci neklesá!