NA ŠTĚDRÝ DEN

Květiny, které otec nosil mi

v dny velkých svátků,

s úsměvem, jenž děl:

hrst květů nesu jen,

však, kdybych směl

a mohl – celý život tvůj, jak sen

by jimi rozkvet – –

růže, květy mé,

vy ze všech nejmilejší byly jste,

jimiž mne Osud obdaroval.

Tak milenec by ženu nemiloval,

ni muž, ni bratr.

Trojí lásky té

je souhrn pouhým stínem proti té,

v které mě otec choval.

Je Štědrý den! A v teple rozvité

jehličí voní. Stoly pokryté

byť byly dárky,

prázdné ruce mám...

Po květech otcových je vztahuji

a vzpomínám –

těch růží vzpomínám.