Na Štědrý den.

Odešli všichni. Nemohu hovořit s nikým.

Mé vzpomínky patří dnes jen

mým nenarozeným dětem.

Vidím je – dcerky své světlovlasé...

Byly mi tenkrát už celým světem,

dokud jsem sama bývala děvčátkem.

Jak tenkrát, tak dosud zůstaly snem

holčičky moje. Sen prchne přede dnem,

a stesk po něm zbude jen k ránu.

Tvář steskem po nich mám uplakánu,

a ruce bolí, jak je zadržet chtěly.

A dnes štědrý je den!

V každé dětské líci,

jež zjeví se mi v okně neb na ulici,

můj sen je ztělesněn.

Toť podoba děvčátek mých

a jejich smích!

Co dala bych za to,

kdyby tu byla teď se mnou

jen jedna z nich!

Těžký by se rozprchl mraků stín,

kdyby hlavičku drobnou v můj přitiskla klín,

a já směla hladit vlásků těch len

a radost pít jejího úsměvu.

Pak byl by to štědrý den!