Na stinadlech.

Polmi vede smutná cesta

na stinadla podál města,

přes dva věky spí tam v klidu

popravený vůdce lidu.

Bez rakve spí v půdě prosté,

dub na jeho hrobu roste

mocné hrudi, silných paží,

bohatýrskou je mu stráží.

Hrdě, pyšně hlavu nese,

nekloní se, nehýbe se,

leč když vítr těká plání,

lká a vzdychá bez ustání.

Tisícerých listů retem

s odpraveným mluví kmetem:

„Líp-li ti než ondy bylo?

U nás nic se nezměnilo!

Stále ještě jsme ti staří,

již se rvou a již se sváří,

kéž raději v krátké době,

starý druhu, lehnu k tobě!“