Na stinném prostranství u kostela

Na stinném prostranství u kostela

zahrádka kvete tam a za ní škola.

Do bílé světnice, mojí skrýše,

lesy se dívají s horské výše,

louka se zelená na stráně boku,

na hřbitov sotva je několik kroků.

Šťastnou svou podobu beru z té stráně

a jako v zrcadlo dívám se na ně,

na louku, na lesy, zelené pláně.

Vždyť i má duše i tělo se vlní,

předtucha uzrání mízou je plní,

vždyť i můj život dal hřbitovu daně.

A když se do oken slunce mi dívá,

vím, na mně záleží, mrtvá či živá

zrodí se láska má v samotu mou,

paprskem bude-li, světlem, neb tmou.