NA STRÁŽ

Tak v pevném postoji! a zraky sokolí

daleko rozhoď do šíře i dáli,

zbraň stiskni mužnou dlaní, v pažích z oceli;

vidíš tu zem, již Otcové ti dali?

vidíš ji, do hor věnce půvabnou se klást?

znáš ten cit, jenž do srdce se krade: Vlast!?

Na stráž!

Zrak vlhký blahem objímá tu krásu krás,

co sladkých vděků jejích srdce víže,

když obemží ji rosou první jitra jas:

jak nad milenku tvou je tobě blíže,

nad matku, jež tě nosívala pod srdcem,

ba, nad poklady světa všechny, je ta zem:

Na stráž!

V červáncích hoří-li, svých Otců vidíš krev,

jíž dětem svým ji draze vykoupili;

a nebetyčné hory, slávy její zjev,

jak do hvězd až ji k nebi vyvýšili;

kde klasy vlní se, tam padal jejich pot

a z jejich prachu tvůj se pozved’ slavný rod:

Na stráž!

Tam na skalinách bory šumí, slyš!

Svobody píseň dávných od staletí

a vody po lučinách hučí, hučí. Bdiž!

ať dáš ji v dědictví zas volných dětí!

jak v sadě květ se skvěje po ní na sta měst

a vísek do tisíců – zemský ráj to jest:

Na stráž!

A tomu ráji naroubovat dvojí tvář?

a zem tu ve dví štěpit chtěl by kdože?!

Ty, jenž’s nám Svobodu dal věnem, také dař

nás úctou k sobě, Svobody ty Bože!

Ať rájem tím řeč jedna věčně hlaholí,

ta naše. Naše! Hoj, ó junní Sokoli:

Na stráž! Na stráž! Na stráž!