NA STRÁŽI

Jdu váhavě, má cesta končí slují,

změť kořenů

jak hadí hnízdo splétá se tam, bují

a po stranách

vzpřímeně stojí stráž mohutných thují.

Z nich nejvyšší je bleskem zasažena,

však stojí dál.

Ač mízou tryská rána obnažená,

ta věrná stráž

se nechvěje, nesklání, nezasténá.

Netečna k větru, který kol ní duje,

a vzepjata

nad plevel rozbujelý u pat sluje,

dál stojí tu

jak pomník síly, vzdorující thuje.