Na Štrbském plese.

Dech plesa prvně chladem svým mě ovál.

Hoj, blankytu zbyt v čučorědek borku

sem k nohám Tater tvůrčí duch ten schoval,

jenž údolí jich plesy poděloval

a do nich zaklel každou hvězdu, zorku.

Což složili jsme v pleso všecku péči!

Zrak proniknouť se pachtil modrem na dno,

by pátral po jezerních panen leči, –

hoj, pleso šumí jejich sladké řeči,

a člunek náš se rozkolébal zradno...

Však silnáť ruka horalova věru:

ač tají strach on před zlou panen mocí

a oku nedá bloudiť v plesa šeru,

jak orel člun přec letí po jezeru – –

Leč co to? – uvízli jsme ve vln noci?

Ne, patřme! jakás nehoda tu jiná:

náš plavčík slze hledí v půlkruh Tatry,

a nachýliv se ke mně upomíná:

„Jaj! veru, pánovia sú Slovačina,

že šuškajú, jak boli bysme bratry.

Veď pamätám, čo starík môj mi skázal:

že všetkých Slovänov bol belčov tuná – –“

„Hej!“ svědčím. – A kdo ze živých je smazal,

sám jejich – dumám – bude jednou vazal:

zde před jich sluncem zbledne jeho luna!...