Na strništi.

Zas vítr od severu

se rozlet’ po strništi,

a v pavučinách rosa

se jako slzy blýští.

Po ztuhlé, holé zemi

se plazí svlačec svadlý,

již s něho větru dechem

kalíšky mnohé spadly.

Ba spadly a teď větrem

kol hlavy mojí pádí

a s nimi dávní snové

z dob ztraceného mládí.

A letí kol mé hlavy,

bůh sám ví, kde jsou doma,

a sotva v duši sáhnou

a k písni pohnou rtoma.

Teď podzim píseň pěje

a každý si jí všimne,

a smutno, chladno v srdci,

kde na chvilku jen zdřimne.

Ta počne na strništi

a rozželí se v háji,

a sotva najdeš srdce,

jež celou vyzpívá ji.

A kdyby vyzpívalo,

již neví v době příští,

že mlhy na obzoru

a větry na strništi.