Na struně D.

Ta vůně zkalená, zkad hloubka růží lkala

ten teplý odlesk bledých očí Tvých,

jenž k retům třesoucím tisk tiché zpěvy,

jež ssály snivou bělosť ňader vzedmutých

a v bílých vlnách objímaly bílé tělo Tvé, –

ta sladká detonace, jež lehce v teplé rety sáhala

a nekonečnou něhou svatě ztlumeného taktu

dech nahého srdce v svou bolesť vpíjela...

za melodických nocí, jež sordinou zsmutní

koncert hlubokých touhy vět...

– – ve spící šero duše nesou měkkou vlnu bytosti Tvé,

v nervósní náruč vanou Tvého roucha sladkou tíž,

jež vroucně dolů sněží...

A rozkoš boží hází horké perly v kalich plutorósy Tvé,

kdy atom duše klesá s Tebou ke dnu...